ŘK Farnost Lanškroun

Jan Marek-Marcus Marci se narodil v Lanškrouně, v domě č.p. 112 v ulici nyní pojmenované jeho jménem (ulice J.M.Marci - spojka mezi náměstím a schodištěm do areálu bývalého pivovaru).

Marci vystudoval filosofii a teologii v Olomouci a pak medicínu na pražské universitě, kde pravděpodobně roku 1625 promoval. Stal se pak profesorem lékařské fakulty, a to na dlouhou dobu profesorem jediným. Roku 1638, kdy byla universita rozdělena na jezuitskou (bohoslovecká a filosofická fakulta) a světskou (lékařská a právnická fakulta), zastával zřejmě funkci děkana.

Byl skutečným polyhistorem, který navíc do všech oborů, jimiž se zabýval, dovedl přinést nové poznatky a pohledy, ať už se jednalo o lékařství, fyziku, filosofii či astronomii.Podstatnější však byly jeho vědecké objevy, které učinil dříve než ti, s jejichž jmény jsou dnes spojovány. Zejména v oboru optiky má světové prvenství v pozorování a popsání řady jevů. Neměl díky bouřlivé době mnoho příležitostí, jak získat přátele mezi ostatními vědci v Evropě, přesto jeho jméno nebylo neznámé. Marciho práce znal například Christian Huygens, svou práci poslal Jan Marek i Galileovi a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem, který navštívil roku 1636 Prahu. Roku 1654 se Marci stal dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a je pravděpodobné, že proslulá anglická Královská společnost (Royal Society) mu hodlala nabídnout své členství. Než se tak mohlo stát, Jan Marek Marci zemřel.

Z problémů čistě matematických ho upoutala kvadratura kruhu. Věnoval jí spisy "De proportione motus figurarum rectilinearum et circuli quadratura ex motu", vyšlo v Praze v roce 1648, a "Labyrinthus, in quo via ad circuli quadraturam pluribus modis exhibetur", vyšlo v Praze v roce 1654.

Ukázka z knihy "De proportione..."

Podílel se na rozvoji optiky záření takovou měrou, že ho můžeme považovat za spoluzakladatele tohoto fyzikálního oboru. Marek byl také rektorem Karlovy univerzity a profesorem lékařské fakulty. Zajímal se také o meteorologii.

Marci se zabýval též problematikou určování zeměpisné délky na moři. Práci “De longitudine seu differentia unter duos meridianos una cum moto vero Lunae inveniendo ad tempus datae“ z roku 1650 věnoval španělskému králi Filipovi II. Úspěšné vyřešení tohoto problému se podařilo anglickému hodináři Johnovi Harrisonovi až r. 1735 vynálezem chronometru.

□ byl velkým českým polyhistorem pobělohorské doby - lékařem, fyzikem, matematikem, astronomem a filosofem;

□ byl osobním lékařem dvou císařů, děkanem lékařské fakulty Karlovy univerzity a v roce 1662 jejím rektorem;

□ před Isaacem Newtonem se zabýval otázkami lomu a rozpadu světla. Je považován za zakladatele spektroskopie;

□ V mechanice jako první rozšířil pružné a nepružné srážky těles a demonstroval je tehdy na módním kulečníku. Využil kyvadlo k měření času.

Práce J. M. Marci, současníka Galileiho, jsou našimi prvními fyzikálními monografiemi.

XIV. kongres Mezinárodní astronomické unie v anglickém Brightonu v roce 1970 pojmenoval jeden z kráterů na Měsíci Marciho jménem.

Rodné město Lanškroun pojmenovalo jeho jménem i náměstí a u příležitosti jeho výročí uspořádalo oslavy, vědecké sympozium, výstavu a odhalení pomníku.

Rovněž v Praze se uchovává památka na jeho 35letý pobyt. Z Ovocného trhu vyjdeme do Melantrichovy ulice, kde nás zaujme Dům u zelené lípy (č. p. 12). Na tomto domě je umístněna pamětní tabule Jana Marka Marciho z Kronlandu (Lanškrouna) (1595-1667), na které jsou vyobrazeny jeho zájmy - studium spektra a duhy (spis Thaumantias čili O oblouku nebeském (1648)), kvadratury kruhu (objevil 30 metod, ale žádná se neujala), oběhu krve v lidském těle, rázů koulí, měření pulsu pacientů pomocí kyvadla či metody ke zjišťování zeměpisné délky (např. pozorováním Jupiterových měsíců).

U Balbína se setkáváme vícekrát se zprávičkami o Markovi z Kronlandu. Petr Hora připomínal, že se Bohuslav Balbín za švédských útoků proti Starému Městu Pražskému při obraně Karlova mostu se studentskou legií setkal zde s profesorem Jiřím Plachým, s malířem Karlem Škrétou a s lékařem Marcim z Kronlandu, a dokonce byl při útoku Švédů zraněn.

V červnu 1655 se nakazil Balbín od jednoho žáka černými neštovicemi. Vyléčil ho Marcus Marci, s nímž se blízce seznámil, takže zůstali přáteli i po uzdravení... Bohuslav Balbín se od něho učil i medicínským vědomostem. Marcus Marci pak seznámil Balbína s Pavlem Stránským, třebaže jen prostřednictvím dopisů, neboť Stránský po Bílé hoře emigroval. Oba měli stejné zájmy - vlastivědu země - jezuita Balbín a utrakvista Stránský.

Kněz-jezuita Bohuslav Balbín (1621-1688) již dříve připomínal, že tento slavný "velký český Hippokrates" prý vyzkoušel jeden ze zdejších slaných pramenů (v Úšovicích, místní části Mariánských Lázní) svým chemickým uměním a sdělil, že "svou dobrotou a ostatními přednostmi nestojí nijak pozadu za chebskými prameny". Zpráva se datuje kol 1640-1650.

Budeme-li se ptát po jeho náboženském profilu, zjistíme jeho křest v Lanškrouně, jeho studium na biskupském gymnáziu v Litomyšli a další studium na základním vysokoškolském stupni v Olomouci, které obsahovalo i teologii. Žil v nábožensky vypjaté době, pro kterou byla nemyslitelná i jen pouhá představa jakékoli formy ateismu. Žil jako praktikující křesťan, nebyl ani nábožensky nesnášenlivý, když mnozí katolíci odcházeli od katolictví k utrakvismu a zase přicházeli nazpět, ale ke všem se choval přátelsky a nestranně; vzhledem k svým funkcím a postavení ani nemohl jinak. - Byl vysoce postaveným křesťanem-katolíkem, který si svou víru uchoval až do smrti.