převzato (se souhlasem) z magazínu ChristNet     http://www.christnet.cz/

Neuznávám mýtus unaveného faráře
Rozhovor se Zbigniewem Czendlikem - farářem, kterého jeho práce baví

26.2. 2007 Jan Uhlíř 

http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2777 

Býváte označován za specialistu na pastoraci celebrit. Jak se to stane, že venkovský farář se spřátelí s Českou slavicí či je požádán o křest dětí bývalého premiéra?

Myslím, že toto označení je trošku nadsazené. Víte, já říkám - v kontextu lásky -, že láska a průjem přicházejí nečekaně. Spousta věcí na vás přijde, ani člověk neví jak a proč. Já také nevím proč. Prostě nějakým způsobem se naše cesty zkřížily a myslím si, že to bylo řízené shora. Prostě to nějak přišlo. Také jsem to nijak cíleně nikdy nedělal, to mě ani nenapadlo. Ale pochopitelně, že když se jednou dostanete do tohoto prostředí, je to specifické prostředí, působíte tam jako někdo exotický, lidé si vás všímají, protože je to neobvyklé. Lidé se ke mě hlásí sami, není to tak, že bych se někomu vnucoval, to zase ne. Tyto kontakty vznikly spíše podáním ruky z druhé strany než z mojí iniciativy.

Zbignew Czendlik s Kateřinou Neumannovou

Exstarosta Litomyšle Miroslav Brýdl se vyjádřil v MFD při příležitosti udělení Vašeho českého občanství, že než jste přišel do Lanškrouna, byl to "prdelákov". Jak jste si zde zvykal a co pro Vás toto město znamená?

No, to slovíčko pobouřilo Lanškrouňáky. Můj kamarád bývalý starosta a nyní krajský radní je známý takovýmto způsobem vyjadřování. On si totéž - jak mi řekl, když jsme se potkali - myslí i o dalších městech, včetně své Litomyšle. Jeho způsob vyjadřování musíme brát trochu s nadhledem. Já mám Lanškroun hrozně rád. Především lidi, kteří tady jsou. Já bych prakticky nemohl takto působit a být neustále tam a onde, kdybych neměl pochopení a zázemí u svých farníků. Oni mi vytvářejí takové rodinné zázemí, ve kterém se můžu formovat, oni mě trochu formují. Tady jsem získával povědomí o církvi, obraz české církve atd., oni mě učili, zde jsem získával informace a zkušenosti. Oni si mě vychovali. Když se jim nelíbí, že zrovna nejsem, kde by mě potřebovali, tak říkám: "Máte smůlu, můžete si za to sami." Mám tuto farnost rád, a zároveň v této farnosti mám super zázemí, do kterého se rád vracím. Tak jako manžel se po práci se vrací domů a cítí, že tam všechno funguje, jak má, tak je to u i mě, protože farnost netvoří kněz, ale tvoří ji farníci. Biskup pošle faráře do farnosti na určitou dobu a já musím být připravený kdykoli odejít. Ale farnost tvoří ti, kteří tady byli, mají tu rodinu a příbuzné, svůj kostel. To je farnost. Tato farnost naštěstí velmi dobře funguje a spoustu věcí tu dělají laici. Já přijdu minutu před mší do kostela a mše může začít přesně, protože nemusím hlídat, jestli jsou rozsvícené svíčky, rozdané čtení a podobně. Lidé to mají ve své režii a perfektně se o vše potřebně starají. Jak říkám, Lanškroun je požehnaná farnost.

Soudě podle velmi pěkných webových stránek, Vaše farnost žije opravdu bohatým životem...

Není to tu ani tolik na mě. Vždycky se snažím lidi provokovat k tomu, aby oni sami žili bohatým životem. Protože je to tak: Když jdete někam na nějaký večírek, nemůžete čekat, že vás bude někdo bavit. Prostě bavíte se tak, jak si tu zábavu zorganizujete. Farnost má tak bohatý život, jak si to ve farnosti zařídíme, nemůžeme čekat, že nás někdo bude bavit a něco pro nás organizovat. Je to vyloženě na lidech. A posláním kněze je vytvářet lidem určité zázemí a prostor, aby se mohli sami realizovat. To je nejdůležitější: nechat lidem prostor, nechat jim určitou zodpovědnost a oni udělají práci za vás, vy jen slíznete smetanu... (s úsměvem)

Ale pastorační práce není jen o slízávání smetany. Co je pro vás při této práci těžké?

Pro mě není nic těžké. Když se mě někdo ptá, jestli jedu někam na dovolenou, tak já s nadsázkou říkám: Dovolenou já mám celý rok, protože to, co dělám, mě baví a já od toho nemusím odpočívat, naopak, jedu se na dovolenou trápit a platit za to, co mám doma zadarmo. Když milujete svoji práci, svoje poslání, tak to není těžké. Já absolutně neuznávám mýtus unaveného faráře. Já nejsem unavený, protože mě prostě baví to, co dělám. Jsou věci, které neumím, jsou věci, jimž nerozumím, to ano. Ale aby moje práce, to, co dělám, bylo pro mě náročné nebo těžké, to absolutně ne.

Před časem jste v jednom rozhovoru prohlásil, že vybudování Žichlínku (domu pro opuštěné děti, pozn.red.) Vás stálo několik let života. Co vás vedlo k tomu, že jste se vedle své pastorační práce pustil do tohoto projetku?

Myslím, že slova je také třeba podpořit skutky. A myslím, že teď dostala moje slova určitou váhu. Já nejsem zastáncem různých silných prohlášení a moralizování, ale jsem zastáncem toho, že bychom svoje prohlášení měli potvrzovat také nějakými konkrétními skutky. Není posláním kněze, aby budoval takové věci; spíš jenom, aby k tomu inspiroval, ale když něco takového vybudujete, tak vám to dává do ruky určitý argument. Takže mě to určitým způsobem trochu osvobozuje, protože ať už si o mě někdo myslí cokoli, ať už příznivci nebo kritici - když mě někdo kritizuje, tak ho můžu alespoň „odpálit“: „Prosím tě, ukaž mi, cos udělal ty.“ Nechci to používat, to je východisko v nouzi, ale mě to osvobozuje, jsem díky tomu svobodnějším člověkem, protože si řeknu: Ano, něco tady je. A také jsem to budoval proto, že jsme chtěl nějakým způsobem zhmotnit moje kontakty s různými celebritami a s lidmi, kteří mají trochu vyšší postavení. Aby to nebylo pro mě - aby někdo neřekl: „Jo, on si to dělá pro sebe, pro svoji slávu.“ - Já na to říkám. “Já to nepotřebuji.“ Ale když někdo říká: „Děláte všechno proto, abyste se zviditelnil.“ Moje reakce je taková, že jim to nevymlouvám, ale v duchu si říkám: „To je také dobrý důvod, abychom dělali dobré skutky. - Zkus se zviditelnit v něčem podobném, a bude to krásné.“ Pochopitelně, že nebylo lehké to vybudovat, a to hlavně z jednoho důvodu: Byl to projekt poměrně veliký, i finančně náročný, někdy nespíte, protože nemáte peníze, pak vám někdo ze srdce dá celoživotní úspory a zase nespíte, protože máte obavu, zda ty peníze efektivně a správně využijete. Pak se také setkáte s lidmi, kteří vás podvedou, „přečurají“, setkáte se s lidmi, se kterými byste se už nemusel potkat - jsou určitá zklamaní, ale co se s tím dá dělat, prostě takový je život, jdu dál a říkám si: „Moje chyba, že jsem se dal podvést nebo zmanipulovat.“ Největší zklamání v mém životě bylo to, když někdo zneužije vaší důvěry, ale já věřím na Boží spravedlnost, ona existuje. Někteří lidé mají výčitky svědomí i desítky let, a ty výčitky jsou tím, co inspiruje člověka k obrácení, třeba i po velmi dlouhé době, takže si říkám: “Možná je to i začátek určitého obrácení - víte, to je ta “požehnaná vina“.

Ve vašem městě organizujete setkání křesťanů všech církví. Co Vám říká slovo „ekumena“?

Někoho rozdělení křesťanstva může pohoršovat, ale mě absolutně ne. Mně změnil pohled na ekumenismus Erazim Kohák v knížce „Hesla mladých svišťů“ - tam to v jedné povídce vysvětluje, když přirovnává různorodost křesťanství k jarní louce, na které rostou tisíce různých květin, trav atd. - a ona je zajímavá právě tím. Kdyby tam byla jenom jedna kytka, třeba pampeliška - je sice krásná, ale ona vynikne jen v tom množství ostatních, proto je krásná. Pro mě je ekumenismus jarní, živě zelená, pestrá louka.

Práce v Čechách je pořád o hledání nových cest pastorace
Druhá část rozhovoru se Zbigniewem Czendlikem - polským knězem, jemuž se v Čechách líbí

1.3. 2007 Jan Uhlíř 

http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2780 

Jaký je rozdíl mezi pastorační prací v Polsku a v Čechách a polskou a českou církví obecně?

Nechce se mi na to odpovídat, jakékoli srovnávání je ošemetné. Cíle máme stejné, ale cesty jsou různé. Když se mě na to někdo ptá a chce slyšet, která je lepší - nemůže se to vidět v kategoriích, co je lepší a co je horší. Prostě katolická církev v Polsku má úplně jinou tradici, česká katolická církev má také úplně jinou tradici, a tomu je třeba i přizpůsobit formu pastorace. V Polsku je to rozjetý vlak, tam vstoupíte, dostanete určité úkoly, zodpovídáte za určitou skupinu lidí - tady v Česku se mi líbí na církvi to, že mi vytváří určitý prostor, ve kterém můžu improvizovat a hledat způsoby, jak lidi oslovit - řekl bych, že tady je církev spontánnější. Proto se mi tady v Čechách a mezi lidmi moc líbí, je to pořád o hledání nových cest a způsobů evangelizace, pastorace. Já sám o sobě říkám, že nedělám žádnou evangelizaci, dělám preevangelizaci - možná to je ještě důležitější. Já evangelizovat neumím, ale možná se mi aspoň v malém daří trochu preevangelizovat, tzn. měnit obraz církve, obraz víry a Pána Boha v lidech - že On není ten, kdo nám něco bere, není ten, kdo nám život komplikuje, ale ten, kdo nám pořád něco dává, kdo nás pořád obohacuje, a je tím, kdo nás miluje.

Jak známo, v široké náruči polské církve existují i temné proudy, například kolem Rádia Maryja. Jak se díváte na tyto skupiny?

Neřekl bych, že je to temný proud. Je to určitý radikální proud kolem Rádia Maryja, konktrétně otce Rydzyka. Ten problém se řeší, myslím si, že možná už byl v tuto chvíli vyřešen, angažoval se v tom i Vatikán. Víte, je vždycky nebezpečné, když pocítíte, že máte moc a ta moc vás někdy může převálcovat. A to se myslím stalo Rádiu Maryja, otci Rydzykovi a polským redemptoristům, kteří to vedou. Najednou pocítil moc, že může být důležitější než biskupská konference, že dopad jeho slova je mnohem silnější a má větší záběr než biskupů. Takže si myslím, že to pan Rydzyk nezvládl, ale myslím, že se Rádio Maryja dostane do správných kolejí.

Jaká forma spirituality je Vám v rámci katolické církve blízká?

Víte, řekl bych, že jsem hrozně nespirituální člověk. Řekl bych, že my diecézní kněží máme problém se svojí spiritualitou. U řádových kněží to vypadá trochu jinak, tam je spiritualita silně akcentována. Možná to souvisí s tím, že u nás v církvi neexistuje spiritualita normálních lidí, kteří chodí na osm hodin do práce. Tak jako neexistuje spiritualita těchto lidí, tak s nimi držím krok a i pro mě je velkým problémem spiritualita. Já sám se řadím mezi trochu povrchní lidi - což si vyčítám, je to možná můj handicap - chtěl bych být hlubší. Myslím, že jsem povrchní, ale ten můj záběr je docela široký a utěšuju se tím, že kdybych tu horizontálu otočil a udělal z ní vertikálu, tak bych možná byl docela hluboký. Ale jsou lidi, kteří jsou zase hlubocí, ale utíká jim taková ta každodenní lidská realita. Takže já žiju v realitě - s tím problémem chybějící spirituality.

Deník Zycie Warszavy přinesl nedávno průzkum, podle něhož by se téměř polovina polských kněží vzdala celibátu. Jak se díváte na celibát Vy a k jaké polovině polských kněží patříte?

Já jsem se k tomu už několikrát vyjadřoval. Pochopitelně, že se vyjadřuji i s určitým nadhledem a říkám si, že já osobně bych přivítal zdobrovolnění celibátu, vůbec by mi to nedělalo problém. Otázka by pak ale byla, kolik by mi v té době bylo let. Pokud by to bylo teď, tak to beru, ale pokud by mi bylo osmdesát, tak možná budu v první řadě těch, kteří proti tomu budou protestovat, to by pro mě bylo obrovské zklamání (se smíchem). Nevím, církev se pořád nějak mění, pořád se vyvíjí. Myslím, že je to někde ve hvězdách, nebo Pán Bůh ví, jak to bude. Ale tuto věc bych nepřeceňoval. Vadí mi, když se problém církve zužuje jen na problematiku celibátu a sexuálního života. To je největší problém, jako by jiný hřích ani nebyl. Uvidíme, mě to zrovna až tak nepálí a snažím se tu a tam některým lidem celibát doporučovat. Spousta lidí, kteří ani v církvi nežije, ho objevuje. Když se podíváte na různé typy ředitelů a managerů atd., tak si myslím, že nejzdravější pro to, co dělají, by bylo žít v celibátu. Má to velmi nepříjemný dopad na jejich rodinu, trpí tím žena a tak dále. Zrovna u takovýchto lidí, kteří žijí tak intenzivně, jsem našel určité pochopení pro celibát a ti tomu nejvíce rozumí.

A nakonec: Čtete Magazín ChristNet?

No to víte že jo. ( S úsměvem) Mrzí mě, že o mých aktivitách ChristNet nepíše. Já mám plno článků a rozhovorů v různých nekřesťanských časopisech, ale křesťanský ChristNet zatím neprojevoval žádný zájem. (S úsměvem důrazně) A to chci, abyste to tam napsal.

A úplně závěrem: Kým je pro Vás Ježíš Kristus?

To je taková biblická otázka, kým je pro tebe Ježíš. Bojím se použít nějaká velká slova, ale řekl bych, že je vším a ničím. Já jsem v jednou rozhovoru mluvil o víře a označil jsem se za člověka nevěřícího - v tom smyslu, že to jedna paní o mě řekla a mě to pohoršilo a pochopitelně jsem šel do sebe a začal jsem nad tím přemýšlet. A přišel jsem k poznání, že ta paní skutečně pravdu měla, protože víra je pro mě něco nekonečného, tzn. něco, co má začátek, ale nemá konec. A když já svoji víru - ať by byla jakkoli velká - srovnám s nekonečnem, tak je tak malá a zanedbatelná, že bych musel být hrozně pyšný, abych o sobě řekl, že jsem věřící. Víte, a tak já, - protože znám svoji slabost -, bojím se a mám strach říct „Ježíš je mým Pánem“, aby mi to nebylo osudné. Já se k němu někdy chovám jako k tomu, který je vším, a někdy se k němu chovám, jako by byl pro mě ničím. Prostě tak. To jsou ty okraje mého života, to je ta alfa a omega.

Zbigniew Jan Czendlik (1964) vystudoval gymnázium v Polském Těšíně a Teologickou fakultu v Katowicích. Ve Varšavě studoval postgraduálně na Katolické teologické akademii. V r. 1989 vysvěcen v Katowicích na kněze. V roce 1992 vyslán na pomoc katolické církvi do ČR. V letech 1992-3 působil v Náchodě, od roku 1993 v Lanškrouně. Vedle kněžské činnosti se angažuje v pořádání kulturních akcí v Lanškrouně, podílí se na obnově kulturních památek a široce se věnuje charitativní činnosti. Byl nominován mezi desítku finalistů soutěže Šarmantní osobnost roku, pořádané Českým rozhlasem Hradec Králové. (Pokud chcete dát Zbigniewovi Czendlikovi svůj hlas, napište to na adresu sarm@hk.rozhlas.cz)