Miroslav Kuťák
Začněme obyčejnou otázkou
a hledejme sami odpověď. Co jsou to vlastně oltáře a k čemu
sloužily a to bez ohledu na naše křesťanské smýšlení? Odpověď je vcelku
jednoduchá - jsou to místa, kde se něco obětovalo, kde se něco i ztrácelo, kde
se lidé setkávali s božstvem a kde konali svá duchovní mystéria a to bez
ohledu na druh náboženského vyznání.
V běžném hovoru nebo publikacích se často objevuje výraz, že někdo musel
něco obětovat, dát na oltář ... V doslovném výkladu tedy něco musel
obětovat, něco ztratit, něco darovat něco si odříci... Dokonce lze konstatovat,
že ta oběť byla i nutnou součástí života dotyčného, pokud chtěl vykonávat to, co
doposud.
Podíváme-li
se do pohanských náboženství a též do židovského, tak oltář byl vždy posvátnou
věcí. Křesťanství tento názor nesdílelo a v prvních stoletích byl oltář
obyčejným stolem většinou čtvercového tvaru, kam se kladl chléb a
v kalichu víno. Lidé se kolem tohoto stolu shromažďovali, stůl byl
přenosný a na mši se přinášel a zase odnášel. Ve 4.století učenec Eusebius
přišel s teologickým výkladem oltáře: oltář
nese při mši stejnou oběť, jako byla ta, kterou přinesl Kristus svému Otci. V té době se oltář už dříve vyčleněný ze
světského užívání začal světit a poprvé se začaly objevovat statické oltáře,
které nebyly po skončení bohoslužeb odnášeny. V 6. století jsou oltáře už
běžným inventářem kostelů. Zpočátku byly oltáře kladeny nad hroby mučedníků a
dbalo se, aby byly viditelné. V 11. století byly oltáře už vyvýšeny a
vedly k nim i schody, což vyjadřovalo symboliku, že člověk může vzhlížet
ke Kristu a spolu s Ním vystupovat vzhůru z pozemské bídy do
duchovního obecenství. Později dochází
k tomu, že oltář ustupuje do zadní části apsidy, bývají na něj kladeny
ostatky svatých (návaznost na původní zvyk stavět oltáře nad hroby mučedníků) a
z úcty
k nim se oltář odděloval od ostatního prostoru mřížkou a vrátky, leckde
ještě zachovanými.
Po Druhém
vatikánském koncilu se opět dostává do popředí původní význam oltáře.
Prvním krokem bylo jeho umístění blíže k lidem, návrat k jednoznačné
podobě stolu a odstranění kovovým mřížek. Oltář
se stává středem kostela a také stolem hostiny Páně, k níž jsou věřící zváni. Druhý vatikánský koncil obnovil původní
smysl oltáře u něhož se lidé shromažďovali a shromažďují, aby společně slavili
Kristovu oběť a měli účast na eucharistii.
Důležité je si uvědomit, že ve východních křesťanských
církvích je slovem oltář označen celý prostor za ikonostasem (tedy svatyní). Ve
svatyni se nachází oltář, tedy svatý stůl čtvercového tvaru a na něm je
svatostánek, evangeliář a antimension, čili hedvábný kus látky s ikonou
Krista a svatým ostatkem. Oltáře se smí dotknout jenom muž, který přijal
svěcení. Nic co nebylo posvěceno nebo se k posvěcení nepřipravuje se na
něj nesmí pokládat. Oltář je místo oběti při slavení eucharistie, Oltář zaujímá
v bohoslužbě východních křesťanských církví mimořádné místo. Podíváme-li
se na protestantské reformátory, tak pojem oltáře zde ztrácí svůj význam. Důraz
na kázání a slyšení Božího slova staví do popředí kazatelnu. Až na určité
výjimky se v těchto církvích přistoupilo k tomu, že chleba a víno
nejsou chápány jako reálná proměna v Kristovo tělo a krev, ale pouze jako
symbolický akt, který zpřítomňuje Kristovu oběť na kříži.
V katolické liturgii se oltář chápe jako symbol Krista,
protože představuje místo, na němž se zpřítomňuje jediná Ježíšova oběť Otci za spásu světa. Oltář nemá nic společného s pohanskými
oltáři a už samotný latinký název „altare“ tedy „to, co je vyvýšeno“ značí
něco, co mělo být viditelné pro celé společenství křesťanů. Pohanské oltáře se
naopak označovaly latinským slovem „ara“. Současná terminologie se vrací
k původnějšímu výrazivu – mluví se o stolu (lat. mensa) kolem
něhož se křesťané shromažďují, aby slavili památku Ježíšovy poslední večeře,
resp. o obětním stolu (pro zdůraznění obětního charakteru Ježíšovy smrti na
kříži pro spásu celého světa). Oltář je místo, na němž se slaví eucharistie a stojí v presbytáři
kostela. Nemělo by se na něj klást nic, co nesouvisí s jeho funkcí. Oltář je pravým středem kostela,
místem, kolem něhož se křesťané shromažďují ke společné modlitbě. Oltář nemá být přenosný, před jeho
užíváním jej biskup
žehná a maže jej olejem.
Katechismus
katolické církve uvádí: (KKC 1383)
Oltář, kolem něhož se církev
shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož
tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve
shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako
nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář než obraz Kristova těla?“
— říká sv. Ambrož, a jinde: „Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo tělo je
na oltáři.“ Liturgie vyjadřuje tuto jednotu oběti a společenství mnoha
modlitbami. Římská církev se modlí ve
své anafoře takto:
„V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože: Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti. A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté tělo a krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí.“