Červen je měsícem, na který nepřipadá žádná liturgická doba. Spadá do druhého úseku liturgického mezidobí, nejdelší části liturgického roku. Charakter prvních týdnů tohoto období určují především tři významné slavnosti Páně: Nejsvětější Trojice, Těla a Krve Páně a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Druhé dvě z různých pohledů přibližují velké tajemství naší víry, tajemství našeho vykoupení: eucharistie, svátostné Kristovy oběti, přítomnosti a pokrmu, a Boží vykupitelské lásky, jejímž znamením je Kristovo srdce obětované za hříchy světa.
Liturgické
mezidobí (doba během roku)
je období 33 nebo 34 týdnů, které nepatří k žádné liturgické době.
Tato část liturgického roku nemá vlastní specifický ráz, neslaví se v ní
zvláštním způsobem nějaký aspekt Kristova tajemství. Spíše se toto
tajemství připomíná v celé jeho plnosti, zvláště o nedělích (srov.
Calendarium Romanum, 43). Tvoří jej dva úseky: první, mezi dobou vánoční
a postní, se zaměřuje především na život a začátek veřejného působení
Ježíše Krista; druhý, mezi dobou velikonoční a adventní, zpřítomňuje
život a působení Kristovy církve, zahájené letnicovými událostmi.
Oba úseky jsou tedy od sebe odděleny velikonočním okruhem, počítání je však průběžné; proto po Letnicích nezačínáme 1., ale (letos) 8. týdnem v mezidobí. Každý rok končí stejně - 34. týdnem, jehož obsahem je téma eschatologie - posledních věcí člověka a světa, vhodně otevřené slavností Ježíše Krista Krále a uzavírající celý liturgický rok. Toto pojetí liturgického mezidobí jako jednoho celku zavedené reformou II. vatikánského koncilu je odlišné od původního uspořádání, kdy velikonoční a vánoční okruh oddělovala dvě nezávislá období: doba po Zjevení Páně a doba po Duchu svatém. Neděle těchto období se nazývaly 1., 2., 3., ...neděle po Zjevení Páně (po Duchu svatém).
Liturgickému mezidobí přísluší zelená liturgická barva. Papež Inocenc III. (1198-1216), autor prvních pravidel pro používání liturgických barev, ji nazval "barvou střední", jež nemá ani slavnostní ani smutný ráz. Jako barva jarního osení, které dává naději na dobrou sklizeň, se zelená stala v liturgii barvou křesťanské naděje.
Slavnost Těla a
Krve Páně
"Neboť on je naše jediná a dokonalá oběť: jako Beránek neposkvrněný
se obětoval na kříži za spásu celého světa; a na svou smrt nám odkázal
trvalou památku, když naposled večeřel se svými apoštoly. A my odevšad přicházíme,
abychom jedli z jeho svatého stolu a měli účast na jeho vykoupení, a ty nás
sjednocuješ ve víře a lásce a dáváš nám naději, že se svým Spasitelem
jednou zasedneme za stůl v tvém věčném království." (z preface
slavnosti)
Slavnost Těla a krve Páně připadající na čtvrtek po slavnosti Nejsvětější
Trojice (letos 29. 5.) je v obecném církevním kalendáři zařazena mezi
deset zasvěcených svátků. V naší církevní provincii však mezi zasvěcené
svátky nepatří. Obsahem svátku byla původně jen oslava těla Páně (odtud
známý název Boží tělo), krev Páně dostala svůj vlastní svátek 1. července,
avšak až mnohem později: roku 1849 jej zavedl Pius IX.
Svátek Božího těla se začal slavit především zásluhou augustiniánky Juliány z Mont-Cornillonu u Lutychu (+1258), která od roku 1209 mívala vidění, že by takovýto svátek měl být v církvi zaveden. V jejím úsilí pokračovala také její přítelkyně, rekluza Eva z Lutychu (1265). V lutyšské diecézi se svátek poprvé slavil roku 1246, pro celou církev jej roku 1264 ustanovil papež Urban IV., dřívější arcijáhen z Lutychu; vypracováním liturgických textů pověřil sv. Tomáše Akvinského. (odlišně viz Lanciano)
Zpočátku se svátek Božího těla slavil bez průvodu s Nejsvětější svátostí, ten byl zaveden až později. Římský obřad přitom pro průvod nestanoví žádná zastavení či zvláštní pobožnosti; tento zvyk je znám pouze ze zemí střední Evropy, poprvé se takovéto procesí konalo v Praze roku 1355. Průvod s Nejsvětější svátostí se ubíral kolem čtyř oltářů vystavěných většinou v rozích náměstí, u každého oltáře se četl začátek jednoho z evangelií a udělovalo se svátostné požehnání. Později dostal průvod charakter prosebného procesí za příznivé počasí a za ochranu před přírodními katastrofami. V některých farnostech probíhají takovéto průvody dodnes.
Slavnost Těla a krve Páně je svátkem eucharistie. Zatímco průvod je především oslavou reálné Kristovy přítomnosti v eucharistii, mešní texty si všímají i druhých dvou aspektů: eucharistie jako oběti a eucharistie jako svátostného pokrmu. Kristus přítomný ve svátosti oltářní je týž Kristus, který zemřel a stále znovu je obětován pro spásu světa; týž Kristus, který se nám dává za pokrm. Projevem eucharistické úcty tedy není jen adorace - klanění se Kristu v Nejsvětější svátosti, ale také účast na Kristově oběti a přijímání - svátostné spojení s Kristem, které nám dává podíl na jeho božském životě a je zdrojem jednoty církevního společenství.
S obsahem svátku vhodně koresponduje i jeho zařazení do rámce liturgického roku: do doby krátce po Velikonocích, kdy církev již oslavila všechna základní tajemství víry. Svátek je jakýmsi shrnutím velikonočních událostí: ustanovení Nejsvětější svátosti, Kristovy oběti kříže dovršené zmrtvýchvstáním, a připomíná, že po svém nanebevstoupení zůstává Kristus mezi námi pod způsobami chleba a vína.
Dějiny eucharistické úcty se nevyhnuly etapám, kdy jeden z aspektů eucharistie byl upřednostňován na úkor ostatních a úcta k eucharistii tak nabývala nezdravých podob. Někteří věřící například adoraci pokládali za důležitější než mši svatou, dokonce si mysleli, že jí lze nahradit svaté přijímání. Ani procesí se neobešla bez podobných excesů. Pobožnost, které by mnohem víc slušel prosebný či děkovný ráz, se stávala výrazem nezdravého triumfalismu a okázalé manifestace katolicismu.
Poznámka:
Procesí je slavnostní církevní průvod konaný uvnitř nebo vně kostela.
Patří k nejstarším| liturgickým formám; jako první se začaly konat pravděpodobně
průvody s Nejsvětější svátostí k nemocným. Procesí dobře vystihuje
charakter pozemské církve jako putujícího Božího lidu, připomíná naše
postavení: nejsme zde doma, ale na cestě do "zaslíbené země", a
zdůrazňuje nutnost důvěry v Boží vedení. Procesí mohou mít prosebný,
kající či děkovný charakter, konají se také procesí s ostatky a procesí
svátostná, při nichž je| v monstranci nesena Nejsvětější svátost oltářní.
(o eucharistii a eucharistické úctě také zde)
Slavnost Nejsvětějšího
Srdce Ježíšova
"Neboť on nás miloval do krajnosti: Vydal se za nás na smrt a dal se
vyzdvihnout na kříž, aby všechno přitáhl k sobě. Z jeho probodeného
srdce vytryskla krev a voda, a církvi se otevřela studnice života; a všichni
jsou pozváni, aby přicházeli a s radostí čerpali milost a spásu." (z
preface slavnosti)
Slavnost připadá na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha svatého. Podnětem pro zavedení svátku se stala zjevení sv. Markétě Marii Alacoque v Paray le Monial v letech 1673-1675. Oslavy svátku povolil Kliment XIII. roku 1765, pro celou církev jej roku 1856 zavedl Pius IX., Pius XI. jej povýšil na slavnost a vtiskl mu smírný ráz.
Klíčem k správnému pochopení obsahu slavnosti je výraz "srdce". Není zde použit k označení tělesného orgánu, ani v užším, pro naše vyjadřování běžném významu jako sídlo citů. V biblickém jazyce má mnohem širší význam: označuje centrální místo nějakého kraje či provincie, podstatu předmětu či celkový charakter člověka, jeho vnitřní život; nejen city, ale i paměť, myšlení, jednání. Srdce je obrazem svobody a lidského svědomí, místem, kde dochází k setkání člověka s Bohem.
Slavíme-li svátek Ježíšova srdce, chápeme je především jako místo dokonalého sjednocení Boha a člověka. V Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, jsou dvě přirozenosti, dvě vůle a dva druhy činnosti, přičemž lidské mohutnosti jsou svobodně a z lásky zcela podřízeny božským. Obrazně řečeno, Ježíšovo lidské srdce je svobodným a dokonalým nástrojem Boha a jeho vykupitelského díla, z lásky svobodně podstupuje utrpení a smrt pro spásu všech lidí. Je také symbolem této Ježíšovy lásky, lásky bez výhrad, lásky až do krajnosti, lásky, která nikoho nevylučuje a předchází jakoukoli zásluhu. Neboť Kristus zemřel za všechny bez výjimky: "Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl." (Koncil v Quierzy, DS 624) Oslava Ježíšova srdce je tedy oslavou našeho vykoupení, oslavou Boží vykupitelské lásky.
V mešních textech lze vedle radostné oslavy zaslechnout i kající podtón. Kristus zemřel za naše hříchy, to naše pýcha a neposlušnost ho zranily, přibily na kříž a probodly jeho srdce. On, dokonalý služebník, je tedy také vzorem a výzvou k naší oddané službě Božímu království, jíž máme přispět k dostiučinění za naše viny. Smírný charakter má pak především závěrečná pobožnost před vystavenou Nejsvětější svátostí, která se skládá z litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, zásvětné modlitby a svátostného požehnání.
(o Nejsvětějším Srdci Páně a Neposkvrněném Srdci Panny Marie viz také zde)
Památka
Neposkvrněného Srdce Panny Marie
"Bože, tys připravil v srdci blahoslavené Panny Marie důstojný příbytek
Ducha svatého; na její přímluvu přebývej i v nás, abychom se stali chrámem
tvé slávy." (ze vstupní modlitby památky)
Tato nezávazná památka připadá na sobotu následující po druhé neděli po slavnosti Seslání Ducha svatého, slaví se tedy den po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. O vznik a rozšíření úcty Neposkvrněnému Srdci Panny Marie se zasloužil především sv. Jan Eudes (1601-1680), který tuto památku poprvé slavil 8. 2. 1643. Její oslavu v celé církvi povolil Pius VII., Pius XII. ji pak roku 1942 povýšil na svátek a vyhradil mu 22. srpen. Při liturgické reformě roku 1969 dostal tento svátek stupeň nezávazné památky a byl přeložen na sobotu po slavnosti Srdce Ježíšova.
Obsahem památky je radost a přebývání Pána v Mariině srdci, evangelní čtení (Lk 2, 41-52) klade důraz na důvěru a odevzdanost Bohu, na přijetí Boží vůle celým srdcem, v kterém máme jako Maria uchovávat vše, i to, čemu v dané chvíli nejsme schopni porozumět.
Na poslední červnový týden připadají dvě významné slavnosti, slavnost Narození sv. Jana Křtitele a slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů. Obě slavnosti mají vlastní vigilii, slavnost sv. Petra a Pavla patří mezi deset zasvěcených svátků (v obecném církevním kalendáři, tedy nikoli u nás). Obsah obou slavností dobře vystihují jejich preface, z nichž podstatné části otiskujeme:
Slavnost Narození
sv. Jana Křtitele
"Neboť on, Kristův předchůdce, je největší z těch, kdo se
narodili z ženy. Dřív než se narodil, setkal se s Kristem, zaplesal radostí
v mateřském lůně, a z jeho narození se mnozí radovali. Jana jsi vyvolil ze
všech proroků, aby ukázal na toho, který jako Beránek vzal na sebe všechen
náš hřích. Jana jsi vyvolil, aby vodou posvátného Jordánu pokřtil toho,
který nás křtí Duchem svatým. A když vykonal všechno, cos mu uložil, své
svědectví o Kristu zpečetil vlastní krví, a tak oslavil tvé jméno."
(z preface slavnosti)
Slavnost sv.
Petra a Pavla, apoštolů
"Neboť tys je učinil sloupy církve, aby utvrzovali její víru: Petr
stál v čele těch, kdo vyznali Krista, a shromáždil první obec věřících
ze synů Izraele; Pavel ukázal, co znamená v Krista věřit, a stal se učitelem
národů. Podle milosti, kterous jim dal, oba pracovali na jednom díle a přijali
korunu spravedlnosti, připravenou od tebe všem, kdo milují našeho Pána, Ježíše
Krista." (z preface slavnosti)
zpracovala Dagmar Kopecká
Literatura:
K. Richter: Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996
Český misál pro neděle a význačné dny liturgického roku, Zvon, Praha
1995
Katechismus katolické církve 470-478, 599-618, Zvon, Praha 1995
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991
(hesla Srdce, Tělo)
J. Studený: Křesťanské symboly, MCM, Olomouc 1992
k tématu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova - Jean Ladame: Srdce Ježíšovo,
srdce plné lásky, Karm. nakl. 1996
převzato z http://krystal.op.cz/amen/1997/AMEN6-97/OBSAH.HTM