Pohřeb
(Michael Quoist - Setkání)
Pro křesťana neexistuje smrt, nanejvýš je startovací plochou, ale ne koncem. Církev zpívá při zádušní mši: "Život se neodnímá, jenom se mění." A nazývá "narozeninami" výroční den úmrtí svatých. Svatá Terezie od Ježíška šeptala na smrtelném loži: "Neumírám, ale vstupuji do života."
Naši mrtví žijí, a nejsou-li na věky odsouzeni, můžeme se s nimi sejít v Bohu. Chceme-li s nimi žít ve věčném společenství, musíme najít Krista, poslouchat ho a spojit se s ním.
"Já jsem vzkříšení a život!" (Jan 11,25)
"Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky" (Jan 8,51).
"Já jsem chléb živý... kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky" (Jan 6,51).
"Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? ... A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná a klamná je i naše víra... Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!" (1 Kor 15,12.14.19)
Lidé šli v pohřebním průvodu;
lidé v černých šatech, co plakali upřímně,
lidé v černých šatech, co předstírali pláč,
lidé v pestrých šatech, co plakali,
lidé v pestrých šatech, kteří se nudili.
Při odchodu ze hřbitova:
Lidé v černých šatech naříkali: už je všemu konec;
druzí lidé v černých šatech poplakávali: odvahu, dítě, už je konec.
Lidé v pestrých šatech šeptali: chudák, tak všechno skončí!
A druzí lidé v pestrých šatech vzdychali: konečně to už máme za sebou.
A já jsem si myslil, že všechno vlastně začíná.
Dokončil hlavní zkoušku, a začalo velké představení.
Dokončil učňovská léta, a začal věčný výkon.
Dokončil pomalý porod, a začal život věčný.
Narodil se,
narodil se pro život;
pro život dobrý,
pro život opravdový,
pro život věčný.
Copak existují mrtví?
Není mrtvých, Pane.
Jsou jenom živí na naší zemi a na věčnosti.
Smrt existuje, Pane,
ale jenom chviličku,
okamžik, vteřinu, je to jen krok,
krok z prozatímního do nekonečného,
krok z času do věčnosti.
Tak umírá dítě, když se rodí mladík,
tak umírá kukla, když se rodí motýl,
tak umírá semeno, když nasazuje na klas.
Smrti, ty divné stvoření, strašidlo pro děti, klamavý přelude, vyvoláváš ve mně úsměv.
Ale také mě pobuřuješ.
Naháníš strach světu,
ohromuješ a klameš lidi.
A přece neexistuješ, leč pro život, a nemůžeš nám vzít ty, které milujeme.
Ale kde jsou, Pane, ti, které jsem v životě miloval?
Jsou v posvátném vytržení v rytmu lásky v Nejsvětější Trojici?
Jsou mučeni v temnotách žhavou touhou milovat tě věčně?
Jsou zoufalí a odkázaní sami na sebe, protože milovali víc sami sebe než bližního: sžírají se nenávistí, protože už nemohou milovat?
Moji mrtví jsou blízko mne, Pane,
vím, že žijí jen za záclonou,
nevidím je, protože v jistém okamžiku odložili tělesnou schránku, jako se odkládá starý a nemoderní oblek.
Jejich duše, zbavená převleku, je už mému zraku neviditelná.
Ale v tobě, Pane, je slyším, jak mě volají,
vidím, jak mě zvou,
slyším, jak mi radí,
protože jsou mi ještě blíže.
Dříve se dotýkala naše těla, ale nikoliv naše duše.
Nyní se s nimi setkávám, protože se setkávám s tebou,
přijímám je, protože přijímám tebe,
nosím je s sebou, protože nosím v srdci tebe,
miluji je, protože miluji tebe.
Moji mrtví, věčně žijící, vy žijete ve mně!
Pomozte mi, abych se v tomto krátkém životě naučil životu věčnému!
Miluji tě, Pane, a chci tě milovat ještě více;
ty jediný činíš lásku věčnou, a já chci milovat věčně.