POLEDNÍ ANDĚL PÁNĚ
Slyšíte zvony, jak krásně znějí? Je poledne. Ne, neohlašují čas 12:00, na to stačí radniční hodiny, ale zvou k modlitbě „Anděl Páně“, „Angelus Domini“. Někde zvoní ráno, v poledne a večer. U nás v Lanškrouně o to slavnostněji v poledne. Jde o připomínku něčeho mnohem důležitějšího.
Polední „Angelus“ připomíná největší událost v dějinách lidstva, událost Zvěstování a Vtělení, okamžik, ve kterém skončila éra nevykoupeného lidství a začala éra vykoupení, okamžik, kdy se začal naplňovat Boží Plán spásy.
Lukáš 1,26-38 referuje, že byl k Milostiplné a Vždy Panně Marii poslán od Boha archanděl Gabriel s prosbou o Boží mateřství. Bůh ponechává rozhodnutí na člověku, Anti-Evě. Dějiny se zastavily, nebe ztichlo. A Maria říká své „Fiat“, „Staň se“ ke vtělení Božího Slova. Bůh na sebe bere lidskou přirozenost.
Začíná doba spásy. Proto ty zvony. Proto ta modlitba, která připomíná, co se událo. Proto to pokleknutí nebo úklona u tajemství vtělení „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Začala doba přebývání Boha mezi lidmi. -
Je poledne - zvony znějí... pojďme se pomodlit - připomenout si a poklonit se tomuto tajemství:
K: Anděl Páně zvěstoval Panně Marii L: a ona počala z Ducha Svatého. Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.
K: Maria řekla: Jsem služebnice Páně, L: ať se mi stane podle tvého slova. Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.
L: a přebývalo mezi námi. Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.
L: aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.
K: Modleme se: Pane, poznali jsme andělské poselství o vtělení Krista, tvého Syna; vlej nám, prosíme, do duše svou milost, ať nás jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen. |
ve velikonoční době:
z
mrtvých vstal, Matko, Ježíš tvůj, aleluja: Raduj
se a vesel, Panno Maria, aleluja, Modleme se: Bože, vzkříšením svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jsi naplnil svět radostí; na přímluvu jeho Rodičky, Panny Marie, dej, ať dosáhneme radostí života věčného. Skrze Krista, našeho Pána. |
V. Angelus Domini, nuntiavit Mariae; R. Et concepit de Spiritu Sancto. Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc, et in hora mortis nostrae. Amen.
V. Ecce ancilla Domini. R. Fiat mihi secundum verbum tuum. Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc, et in hora mortis nostrae. Amen.
V. Et Verbum caro factum est. R. Et habitavit in nobis. Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc, et in hora mortis nostrae. Amen.
V. Ora pro nobis, sancta Dei Genetrix. R. Ut digni efficiamur promissionibus Christi.
Oremus. Gratiam tuam, quaesumus, Domine, mentibus nostris infunde; ut qui, Angelo nuntiante, Christi Filii tui incarnationem cognovimus, per passionem eius et crucem, ad resurrectionis gloriam perducamur. Per eundem Christum Dominum nostrum. R. Amen. |
„Hle, Služebnice Páně...“[1]
P.
Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě
(+1977),
proslulý mariolog, publikoval přes 125 mariologických knih. Z jeho práce
vyjímáme následující úvahu.
Zvěstování
znamená vrcholný bod života Panny Marie. Všechno, co ho předchází, je zaměřeno
k tomuto bodu; a všechno, co za ním následuje, z něj vyvěrá jako
ze zářivého pramene. Zvěstování a bezprostřední uskutečnění velkolepého
díla Vtělení Slova v nejčistším Mariině lůně nám popisuje sv. Lukáš
v první hlavě svého evangelia. Je to květ utržený snad ze samotných
rtů Panny Marie. Zde se dá poznat, jak se věčně spojuje to, co je vznešené,
s tím, co je jednoduché: dvě vlastnosti, které naplňovaly duši Panny
Marie. Vylíčit jednoduchým způsobem tak vznešenou událost je úplně nemožné.
Je to spíše malba než slovní popis. Je to událost, která skutečně mluví
sama za sebe melodickým rytmem písně. Potom, co sv. Lukáš zaznamenává
jakoby úvodem okolnosti času, místa a osoby velkolepého příběhu, přechází
k popisu rozhovoru; trojitého rozhovoru anděla s Pannou. Potom příběh
uzavírá. Sledujme ho a vysvětleme si jeho záznam.
Okolnosti
času: „V
šestém měsíci …“ Tento šestý měsíc není možno chápat v absolutním
smyslu (jakoby se tím chtělo říci: v šestém měsíci roku), ale je třeba
ho brát relativně, což znamená, že se to stalo v šestém měsíci od
doby, co sv. Alžběta počala sv. Jana Křtitele. Zvěstování totiž představuje
evangelista v úzkém spojení se zázračným početím Křtitele, jak to
jasně vyplývá ze slov anděla: „I Alžběta, tvá příbuzná, počala syna
ve stáří. Už je v šestém měsíci.
A říkali o ní, že je neplodná.“ Tento zvláštní vztah mezi těhotenstvím
Alžběty a těhotenstvím Panny Marie předpokládal ještě před čtyřmi
stoletími Malachiáš, poslední z proroků těmito slovy: „Hle, já pošlu
anděla svého a připraví přede mnou cestu. A jednou přijde do svého chrámu
Panovník, kterého vy hledáte, a anděl smlouvy, kterého si žádáte. Hle přijde
…“ (Mal 3,1). A vskutku, krátce po příchodu Předchůdce, přichází
tolik očekávaný Panovník k Marii jako do svého chrámu.
V kterém
roce, v kterém měsíci a ve kterém dni se odehrálo andělské poselství?…
Ze slov, která používá evangelista (v šestíci), i z jiných míst Písma
svatého není možné vyvodit odpověď na tyto otázky. Z jiných
mimobiblických míst a z nejstarší tradice, jak jsme na to už dříve
poukázali, by vyplývalo, že Zvěstování, po kterém bezprostředně následuje
Vtělení Slova do nejčistšího lůna Panny Marie, se mělo stát 25. března
(jak to tvrdí poprvé sv. Augustin) v roce 748 po založení Říma. Nám
v každém případě postačí vědět, že onen „šestý měsíc“
označuje bod příchodu nových časů, chvíli sjednocení staré a nové
epochy světa, bod, okolo kterého se točí všechny časy. To je význam těchto
dvou jednoduchých slov „v šestém měsíci“.
Zúčastněné
osoby:
Hlavní herci této božsky velkolepé scény jsou tři: Bůh, archanděl
Gabriel a Maria. Bůh, který posílá, anděl Gabriel, který je poslán, a
Maria ke které je anděl poslán s úmyslem zvěstovat jí „rozhodnutí
o pokoji, který byl mnoho let oplakáván.“ (Dante: Očistec 10, 34-35)
Především
Bůh, který posílá: anděl Gabriel je nazýván „poslán od Boha – Missus
a Deo“. I když Bůh se vlastně mohl vtělit do Marie bez předešlého uvědomění,
protože ona byla jeho stvořením, a jemu tedy ve všem podřízená, přeci
bylo z mnoha příčin na místě, aby jí oznámil svůj božský úmysl
ještě dříve, než se do ní vtělí. Takový postup je přiměřený jednak
kvůli Přesvaté Panně a hlavně kvůli lidské přirozenosti. Přesvatá
Panna se tímto zvěstováním stala nejjistějším a nejvhodnějším svědkem
velkého tajemství, které „bylo celá staletí ukryto v Bohu“. Tímto
zvěstováním se spojuje se Synem Božím, jak to vyžaduje správný pořádek;
nejprve se s ním spojuje duševně, poznáváním tajemství a potom tělesně,
skrze plození. Tímto zvěstováním se jí naskytne možnost zasvětit
dobrovolně Bohu svoji oddanost a pohotově osvědčit plnění pokynů Boží vůle.
Tak
jako bylo pro Přesvatou Pannu takové zvěstování nanejvýše vhodné, neméně
vhodné bylo též pro lidskou přirozenost. Vtělení totiž, jak učí sv. Tomáš
(Summa theol., III, 30,1), je jakýmsi duchovním manželstvím Slova s lidskou
přirozeností a manželství vyžaduje souhlas obou uzavírajících stran.
Souhlas ze strany Slova byl dán samotnou skutečností, že si svobodně vzalo
naše tělo, aby nás vykoupilo. A souhlas ze strany lidské přirozenosti přichází
skrze Marii, která ji v této chvíli představovala nejdůstojnějším
způsobem, protože v ní se lidské přirozenosti naplno vrátila ztracená
důstojnost. Božský básník o tom zazpíval: „Ty jsi ta, která zušlechtila
lidskou přirozenost, ta, kterou Tvůrce nepohrdl, ta, kterou učinil svým stvořením.“
(Dante: Ráj 33, 4-6)
I
analogie mezi zpronevěrou člověka a jeho nápravou si žádá ze strany Boha
takové předběžné oznámení. Jako zpronevěra měla svůj počátek v dobrovolném
souhlase, který dala žena - Eva andělovi temnoty, tak bylo namístě, aby i
obnova měla svůj počátek ve svobodném souhlase, který projevila jiná žena
- Maria, nová Eva, andělovi světla, kterého poslal Bůh, aby jí zvěstoval
nejradostnější událost.
Anděl,
kterého poslal Bůh, byl archanděl Gabriel: „…poslal Bůh anděla
Gabriela.“ Byl to známý anděl, snad dokonce nejznámější mezi všemi anděly.
Je též nazývaný, a to právem, andělem Vtělení. Už jeho jméno totiž
znamená: „Boží Síla“, a bezděčně
nám přivádí na mysl samotné jméno Mesiáše, kterého předpovídá Izaiáš
(9,6): El Gibbor – Deus Fortis – silný
Bůh. Jako Boží posel se třikrát zaobírá člověkem - Bohem: Poprvé
se zjevuje Danielovi a vyjeví mu přesný čas, kdy se Mesiáš narodí a kdy
bude zabit (Dan 9,25-26); podruhé se zjevuje Zachariášovi a oznámí mu
narození Křtitele, Mesiášova Předchůdce (Lk 1, 11-24); a konečně potřetí
se zjevuje Přesvaté Panně a zvěstuje jí, že je povýšená na nesmírně
vysokou hodnost Boží Matky.
Opodstatnění
tak velkého poselství, které se uskutečnilo skrze anděla, nachází sv. Tomáš
ve třech příčinách: první je třeba hledat už v samotném způsobu -
když Bůh chtěl oznámit nadpřirozené věci lidem, dělával to prostřednictvím
andělů; druhá příčina vězí ve vztahu mezi zpronevěrou a vykoupením;
neboť tak, jako první vyšlo od anděla temnoty, tak to druhé muselo vycházet
od anděla světla; a třetí důvod tkví v neposkvrněném panenství
Panny Marie, jehož mocí Panna Maria, žijíce v těle, ale ne tělesně,
se podobala andělům: panenství totiž, jak říká sv. Hieronym, přináleží
andělům.
Ze
samotného podání evangelia je možné vyvodit, že se anděl zjevil Panně viditelným
způsobem, a to v lidské podobě. Je totiž popsán jeho vstup, jeho
odchod a jeho promluva. A i v tomto tělesném vzhledu anděla nachází
Akvinský svým neobyčejným postřehem jednoduché odůvodnění, které není
bez zajímavosti. Bůh je totiž ve svých věcech neviditelný, ale skrze
Vtělení se stal viditelným v našich věcech: bylo tedy na místě,
aby také neviditelné stvoření jako je anděl na sebe též vzalo viditelnou
podobu a ozřejmilo tím to, co se má podobně stát. Kromě toho, Přesvatá
Panna měla do sebe přijmout Božího Syna, a to nejen myslí, ale i tělem;
bylo tedy na místě, aby nejen její mysl, ale i její tělo, totiž její tělesné
smysly, byly viděním anděla posilněny. A navíc sama jistota, že tu jde o
pravdivé Zvěstování velké události, si vyžadovala takovéto zvláštní
zjevení: ty věci, které totiž vnímáme zrakem, zachytáváme s větší
jistotou, než ty, které vnímáme jen představivostí.
Anděl,
kterého Bůh poslal, přichází v lidské osobě
„…k panně, zasnoubené s mužem z rodu Davidova, jménem Josef. A
jméno Panny bylo Maria“. Maria tedy ve chvíli Zvěstování byla pannou
a snoubenkou. Velmi brzy se však stane: „Pannou a Matkou – Dcerou svého
Syna.“ (Dante: Ráj 33, 1-2)
„K rodu
Davidovu“ – poznamenává Ricciotti – „náležela kromě Josefa i Maria:
ani se nemusíme příliš divit, že zbytky kdysi tak slavného rodu nacházíme
v tak ubohém městečku („Může
vzejít z Nazareta něco dobré?“ (Jn 1,46)) a zároveň v tak
vzdáleném od kolébky předků, která stála kdysi v Betlémě. Už
století žilo Davidovo pokolení v ústraní neznámým životem, a ani v době
národního povstání pod vedením Makabejců se nevyznamenalo zvláštními zásluhami.
Takový prostý a skrytý život přispěl též k vystěhování potomků
z rodného města; mnozí z nich se usadili na různých místech
Palestiny, kam je volaly vlastní zájmy, ale nezapomněli na pouta, která je vázala
k rodnému městu.
Z těchto
okolností času, místa a zvláště z účasti osobností se zjevuje
velkolepost poselství ve svém plném světle. Osoba, vydávající rozkaz to
oznámit, je Věčný
Otec – vznešený počátek,
ze kterého všechno pramení bez počátku. Osoba, kterou posílá Otec,
je sv.
archanděl Gabriel – kníže andělských vojů, doručovatel
velkých poselství. A osoba, ke které Bůh posílá anděla, je Maria
– ji si Bůh vyvolil, aby se stala jeho Matkou, a tím i Královnou celého
vesmíru, naplněnou
veškerou milostí a každým Božím darem. Je snad možné si představit ještě
něco velkolepějšího?...
Až
potom, když evangelista popsal okolnosti času a místa a představil nám vznešené
herce velkolepé scény – Boha, anděla a Pannu Marii, přichází k vylíčení
samotného výjevu. Přináší trojitý rozhovor, tak jak se odehrál mezi Marií
a andělem, rozhovor zhuštěný myšlenkami
a city, plný lidsky přímo nedosažitelné vznešenosti, rozhovor spojený
v nekonečnou sladkost. Začínáme prvním z těchto tří rozhovorů.
Sv.
Lukáš říká: „Anděl přišel k ní
a řekl: ‘Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.’
Ona se nad jeho slovy zarazila a přemýšlela, co tento pozdrav znamená.“
Rozeberme
si krátce slova anděla a odpověď Panny Marie.
Slova
anděla, vyslovená
bezpochyby v aramejštině, obsahovala trojitý pozdrav – jakousi trojici
typicky božskou, totiž: „Zdrávas,
milosti plná; Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami“.
První
pozdrav anděla tvoří slova Zdrávas,
milosti plná.
Slovo
pozdravu: „Zdrávas“ odpovídá pravděpodobně tradičnímu tvaru:
„pokoj“ nebo: „pokoj ať je s tebou, milosti plná!“ To je možné
vyvodit z povahy aramejské řeči, kterou anděl použil, a též ze syrských
a arabských překladů. Zatímco Řekové měli ve zvyku přát si
radost, Římané sílu, Židé
si na místo toho přáli pokoj,
tedy vlastně spokojený požitek z každého dobra. Pozdrav „pokoj ať
je s tebou – scialom lak“ se často používal ve Starém zákoně. Tak
například cizinec z Efraimu pozdravil levitu v Benjamínovo Gabae
slovy: „Pokoj ať je s tebou!“ (Sdc 19,20) A v Palestině ještě
i dnes se pozdrav skládá ze slov: „scialom alek – pokoj tobě“. Takový
způsob zdravení má i dnes tak jako kdysi náboženský význam. Sám Ježíš
ho uložil apoštolům, když řekl: „Když vejdete do některého domu, nejprve
řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!‘“ (Lk 10,5)
K pozdravu
„zdrávas“ připojuje archanděl řecký výraz „checaritoméne“, který
v překladech Vulgáty v syrském a hebrejském znění bývá překládaný:
„Plná milosti“. A právem. Všechna řecká slova totiž, použitá v této
formě, vyjadřují hojnost nebo plnost. Tak například, o mýtickém netvorovi
Argovi se říkalo, že je „ammatoménos“, což znamená „plný očí“.
Právě tak je třeba mluvit i o výrazu checaritoméne.
Tímto vyjádřením, jak vyplývá z kontextu, anděl naznačuje, že
Přesvatá Panna natrvalo oplývá posvěcující
milostí (Ef 1,6) i Boží přízní, jak se to ještě lépe odráží v následujících
slovech: „Pán s tebou“ a též
v dalších slovech: „…našla
jsi milost u Boha!“ Proto si nesprávně počíná Erasmus, když výraz
checaritoméne překládá „půvabná“.
Panna
Maria tedy ještě dříve, než by
se byla stala Matkou Boží, byla „milostiplná“,
ba byla jakoby zosobněnou milostí, protože pojmenování „milostiplná“
klade anděl místo vlastního jména
(Maria). A proto je toto oslovení, kterého se jí dostalo od anděla, jejím
vlastním jménem. takové mlista v osti byl nezměřitelný stupeň lásky,
jakou ji Bůh miloval už od věčnosti jako svoji budoucí matku. A plnost
milosti se vztahovala, jak učí církevní otcové a jak učí Církev, na všechny
okamžiky života Panny Marie, a to od první chvíle až do poslední, neboť
její početí bylo – na rozdíl od všech ostatních Adamových potomků – neposkvrněné.
Druhý
pozdrav
anděla tvoří slova: „Pán s tebou“.
Pán byl tedy s ní.
Abychom dobře pochopili význam druhého pozdravu, musíme mít na zřeteli tři
věci.
Především
si musíme uvědomit, že takové vyjádření se nachází pouze v Písmu
svatém; to ho používá sice nespočetněkrát, ale ve všeobecnosti jen u členů
vyvoleného národa, takže bychom ho marně hledali u světských spisovatelů
nebo ve východních, řeckých, či dokonce i v křesťanských latinských
spisech. Dále je třeba mít na paměti i to, že se Písmo svaté vyjadřuje
podobně ne o lidech nacházejících se v normálních poměrech, ale buď
o samotném národu Božím, který byl vyvolen a chráněn zvláštním způsobem,
anebo – a to bývalo nejčastější – o některém význačnějším muži,
kterého Bůh pověřil nějakým velkým
úkolem. A nakonec je třeba mít na paměti, co se tímto vyjádřením
tvrdí. Předložkou „s“ bývá označována taková přítomnost
Boží, která není nepovšimnuta, ale je účinná a zaměřená k samotnému
člověku tak, že ten, o kterém se říká, že je Bůh s ním, musí
úkol splnit. Čím větší a těžší úkol je, tím větší je i strach
a bázeň toho, kdo je určen ho splnit, strach a bázeň, které se mohou
rozplynout pouze tehdy, když přijde oznámení, že Bůh je přítomný, s veškerou
hojností dobra, světla a síly, kterou taková Boží přítomnost sebou přináší.
Ale ani tato Boží přítomnost, která
je neklamnou zárukou úspěchu, nadobro nevylučuje těžkosti, útrapy a
bolest které provází – jako nevyhnutné výkupné – jakýkoliv úspěch.
Při
takovém předpokladu lehce pochopíme plný smysl další části andělova
pozdravení; on jako posel Boží mluví ve jménu Boha. Ale nezdraví pouze v tom
smyslu, jakoby to mělo být jen přání: „Pán
ať je s tebou“, ale ve smyslu oznamovacím: „Pán
s tebou“. Jeho pozdravení mělo takový smysl, jako kdyby byl řekl:
„Ty, Panno, jsi vyhlédnutá pro neobyčejný
úkol, tak mimořádný, jak jen je možné si ho představit, a proto i nejtěžší:
máš se stát Matkou Boží a Spoluvykupitelkou člověka. Ale Bůh, který je
v tobě svou milostí, se všemi svými dary a se svou božskou silou, ti
pomůže překonat všechny překážky, pomůže ti snášet všechny bolesti,
a to, co se mohlo zdát nemožným, učiní možným, a co těžkým, učiní
lehkým.“
Slovy:
„Pán s Tebou“ se dostává
vysvětlení opět i předcházejícím slovům „milostiplná“.
Třetí
část
pozdravu tvoří slova: „Požehnaná
jsi mezi ženami“. Je to hebrejský superlativ a znamená: jsi požehnaná
více než všechny ostatní ženy, ba více než nejslavnější ženy Bible a
celého lidského pokolení, ať už pro dary, kterými byly obohaceny, anebo
pro ctnosti, nebo pro své přeslavné činy, či pro věci, které s nimi
učinil Bůh.
Ani
tento třetí pozdrav není ničím novým. Vícekrát se totiž nachází ve
Starém zákoně. Tak např. Jáhel (Sdc 5,24) a Juditu (13, 23) Písmo chválí
a žehná jim skoro těmi samými slovy za to, že zachránily svůj národ před
záhubou. Přesvatá Panna však - a to je skutečný důvod, pro který je chválená
a žehnána nad všechny ostatní ženy, i nad Jáhel a Juditu – byla
pozdravena tímto způsobem, protože
zachránila celé lidské pokolení (a ne jen jediný národ) před věčnou
záhubou (a nejen před záhubou času). Slovy „požehnaná
jsi mezi ženami“ načrtává se před námi líbezná a vznešená
postava Spoluvykupitelky lidského pokolení. Přirozená podobnost tohoto andělského
pozdravení se vzpomenutými pozdravy nám dává tušit nejen to, o kolik více
musela být Panna Maria požehnaná než ty druhé ženy, ale též i to, o
kolik více byla požehnaná než všechny
ženy vůbec.
Toto
je zhuštěný vyšší význam trojnásobného andělova pozdravu. Nebeský
posel tak staví pojednání o Svaté Panně na nejširší trojitou základnu.
Poukazuje totiž na Přesvatou Pannu, jak ji máme chápat samu
v sobě („milostiplná“, tj. bohatá každým nebeským darem), jak
se na ni máme dívat pro její jedinečné vztahy
k Bohu („Pán s tebou“) a též k člověku
(„požehnaná jsi mezi ženami“ – pro které se stala Spoluvykupitelkou
lidí na rozdíl od Evy, která je přivedla do záhuby). Jsou to vztahy určující
i její jedinečné poslání, kterého se jí od Boha dostalo. A vzhledem k tomuto
poslání dostala i jedinečný stupeň milosti, tedy samu plnost milosti a veškerých
božských darů, skrze které se stala způsobilou své jedinečné poslání
uskutečnit.
Obyčejně
se ptáme, co asi Přesvatá Panna dělala ve chvíli, když ji anděl navštívil.
Evangelium mlčí. Musíme se tedy utíkat k víceméně opodstatněným předpokladům.
Mnozí se domnívají, že Přesvatá Panna byla v tomto okamžiku celá
zahloubaná do uvažování nad přeslavným Izaiášovým proroctvím (7,14),
hovořícím o Panně, která má porodit Emmanuela, a tak urychlovala svými
nejvroucnějšími přáními hodinu jeho splnění. Takto ji zachytili i někteří
malíři. Tato představa, pokud není pravdivá, je alespoň pravděpodobná.
Bezpochyby však byla Přesvatá Panna v té chvíli pohroužena do
modlitby. Protože i kdyby byla bývala zaujata prací, její mysl byla vždy
povznesená k Bohu, stále ho měla na zřeteli, byl skutečným králem
jejího srdce. Přejděme však k odpovědi, kterou Panna Maria dala andělovi.
Odpověď
Panny Marie.
Na první andělovu promluvu Maria neodpověděla řečí, ale skutkem, tedy svými
rozpaky: „Ona se nad jeho slovy
zarazila“ – říká evangelium – „a
přemýšlela, co tento pozdrav znamená.“ Exegeti si dali velmi záležet
na tom, aby přesně určili pravou příčinu tohoto znepokojení. Někteří z nich
opírající se nepochybně také o rukopisy, které místo, „když to slyšela“
mají slova „když viděla anděla“ , se domnívali, že tuto příčinu je
třeba hledat v panenském studu, který se znepokojí při pohledu na anděla,
zjevujícího se v podobě mladíka. Jenže takové čtení textu, o které
by se mohla podobná domněnka opírat, není autentické. Kromě toho, Přesvatá
Panna si byla celkem jistá svojí andělskou čistotou, nemohla se vážně obávat
žádného nebezpečí. Jiní si zase mysleli, že původ tohoto uleknutí je třeba
hledat v onom nadpřirozeném strachu, který opanuje člověka tehdy, když
se k němu přiblíží Bůh a jeho poslové. Ale ani toto odůvodnění se
nám moc nezdá, protože nezapadá dobře hlavně do kontextu, jak na to už
brzy poukážeme. A také jiní jsou toho názoru, že se Panna Maria ulekla,
protože se v ní ihned objevila pochybnost: zda se skutečně nachází v přítomnosti
posla Božího, nebo v přítomnosti posla Satanova. Ale i toto vysvětlení
se dost špatně shoduje s ostatním textem a s darem
rozeznávat duchy, což bylo takové charisma, které spolu s ostatními
charismaty Ducha Svatého Přesvatá Panna nepochybně
měla. A kromě toho, kdyby to bylo bývalo příčinou jejího uleknutí,
archanděl by ji ihned po své promluvě zajisté neváhal ujistit, že je skutečně
poslem Božím. Toto je tedy zřejmý důkaz, že Přesvatá Panna vůbec nepochybovala
o jeho původu.
Abychom
pochopili pravou příčinu, proč „se
zarazila“, je třeba obrátit pozornost na celou souvislost textu.
Zarazila se ne při pohledu na anděla,
ale při jeho slovech: „zarazila
se nad jeho slovy.“ Ta slova byla totiž příliš tajemná. Proto se
instinktivně ptá, co mají znamenat. Jistěže slova anděla byla jasná, ba
dokonce až příliš jasná, a Panna Maria chápala celý jejich smysl, který
by lichotil každému. Jenže… byla to slova příliš tajemná… Protože
„…pro poníženého ducha“ – jak poznamenává sv. Tomáš – „nic
nebudí větší podivení, než slyšet, že vlastní vznešenost je vynášená“.
(Summa teologica, III. 49, 4, 1)
Kdo
je na sebe hrdý, bojí se pouze pohany, a ne chvály. A naopak, kdo si na sobě
příliš nezakládá, taková byla i Panna Maria, leká se pouze chvály a ne
pohanění. Kdyby byl býval takový pozdrav například adresovaný Herodově
dceři, jistě by se nebyla zalekla, ale byla by to považovala za celkem samozřejmé.
U Panny Marie to však bylo jinak. Pro vlastní poníženost se jí zdálo, že
je nemožné, aby podobný pozdrav překypující oslavou, navzdory své záhadnosti,
mohl být adresován jí; vždyť si tolik byla vědoma vlastní bezvýznamnosti!
Kromě toho Maria musela tušit, že takový pozdrav, přicházející z úst
posla Božího, je jen předehrou k nějaké jiné mimořádné věci, která
se má stát, a podle andělova úmyslu to skutečně tak bylo. Bylo to okénko,
které umožňovalo výhled k novým obzorům.
Jistě,
ať již byla skutečná příčina tohoto Mariina uleknutí jakákoliv, ani v nejmenším
to neušlo pozornosti anděla, který si pospíšil s jejím upokojením. A
tak přicházíme k dalšímu rozhovoru.
Slova
anděla: „Neboj
se, Maria, našla jsi milost u Boha.“ Všimněme si: anděl ji oslovuje s laskavou
důvěrností, podle jména, a hned vyjadřuje důvod, proč se nemusí ničeho
obávat; ujišťuje ji, že pro Boha je předmětem zvláštního zalíbení.
Opakuje tedy, ale jinými slovy, svůj první pozdrav, totiž: „Neboj
se“ (=“Ave“, „zdrávas“, tedy „pokoj ať je s tebou“, a
proto „se nemusíš ničeho obávat“); a zatím: „našla
jsi milost u Boha“ (= „milostiplná“). I o Noemovi, tělesném zachránci
lidské rodiny, bylo řečeno, že našel milost u Boha (Gn 6,8). Tím větší
důvod byl tedy zde, aby milost u Boha našla ta, kterou si On určil, aby
duchovně zachránila celou lidskou rodinu.
Když
anděl takto ubezpečil Přesvatou Pannu a její rozpaky pominuly, zvěstoval jí,
že se jí dostává největšího dobrodiní: počne a porodí Mesiáše, který
bude velkým, Synem Božím (Nejvyššího), Synem Davidovým a věčným Králem.
Říká totiž: „Počneš a porodíš
syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude velkým a bude se nazývat synem Nejvyššího.
Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, navěky bude kralovat nad Jakubovým
rodem a jeho království nebude konce.“
Kdo
by nepocítil, že se v těchto slovech anděla zachvívá mocný odraz
starodávných proroctví o Mesiáši? Vlní se v nich ozvěna Izaiášova
proroctví o Panně – Matce Emanuela:
„Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emanuel.“
Ježíš znamená víceméně to samé. Emanuel též znamená: „Bůh s námi“
tedy „Bůh nám pomáhá, nás spasí“: A Ježíš
(v hebrejštině Jesciua nebo Jeosciua“) znamená „Bůh je spása“ nebo
„Pán je Spasitel“. Ve slovech anděla se chvěje i jiné Izaiášovo
proroctví:
„V předešlém
čase znevážil zem Zabulona a zem Neftaliho, nakonec však zvelebí pobřeží
moře, Zajordánsko, Galileu pohanů.
Maria,
Matko
toho,
který
je středem a cílem člověka
a
celých lidských dějin,
buď
nám křesťanům,
kteří
kráčíme k velkému jubileu
třetího
tisíciletí,
hvězdou,
jež
bezpečně povede naše kroky
vstříc
Pánu,
našemu
jedinému Prostředníku
a
Vykupiteli světa
včera,
dnes a navždy,
ke
slávě Nejsvětější Trojice.
(Pozn.
redakce, autor dále uvádí: Iz 9, 1-7,
z důvodů úspory místa přečtěme si, prosím, tento úryvek v Písmu.)
Zda
Přesvatá Panna ihned pochopila plný a přesný význam této druhé andělovy
promluvy? Pochopila ihned, že ona se má stát Pannou - Matkou Emanuela, o které
prorokoval Izaiáš? … Odpověď na tyto otázky závisí na smyslu, který dáme
samotné Mariině odpovědi na tuto druhou andělovu promluvu.
Odpověď
Panny Marie:
„Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Odpověděla tedy, ale otázkou.
Ale
dříve než bychom vyzkoumali pravý a úplný význam této otázky, je třeba
z tohoto problému odstranit vážnou překážku, kterou tu připravila
kritika racionalistů. Jde o toto: Z materiální podobnosti mezi otázkou,
kterou se Zachariáš a i Panna Maria obrátili na anděla Gabriela, chtěl
Harnack uzavírat, že zde v jednom i v druhém případě šlo jen o formální
pochybování o andělových slovech. Takto se dostáváme k jednomu z těchto
mnohých znetvoření, které vyrobila
racionalistická kritika. Přesvědčíme se o tom, jen co budeme chvilku
uvažovat nad povahou těchto dvou otázek, otázky Zachariášovy a otázky
Mariiny a nad jejich důsledky. Obsah těchto dvou otázek je totiž naprosto
rozdílný. Když anděl Gabriel slibuje Zachariášovi syna, který „bude
velký před Pánem“ a kterého mu porodí jeho neplodná manželka Alžběta,
Zachariáš si žádá znamení: „Podle
čeho (tedy podle jakého znamení) to poznám? Vždyť já jsem stařec a má
žena je v pokročilém věku.“ Tady jde zřejmě o nedostatek
víry. Proto anděl, odpovídaje odevzdává mu – tak by se to dalo asi říct
– „své pověřovací listiny“, tedy prozrazuje mu své jméno Gabriel,
svoji andělskou hodnost, že stojí před Bohem, a že ho On posílá, aby mu přinesl
velkou novinu.
Naopak
zcela jiná je otázka, kterou se Panna Maria obrací na toho samého anděla.
Omezí se jen na to, že se rozvážně zeptá: „Jak
se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Její otázka se tedy nevztahuje
na věc samotnou, ale pouze na způsob,
jak se to vyplní. „Nepochybovala o výsledku“
– poznamenává sv. Ambrož – „ale
ptala se jen na jeho způsob.“ No a kdo se informuje o způsobu, jakým se
má nějaká skutečnost vyvinout, už tím připouští rozvoj anebo alespoň
možnost vývinu takové skutečnosti. Proto anděl v této odpovědi
Panny, na rozdíl od odpovědí Zachariášovi, nevidí ani jen nejmenší závan
pochybnosti z její strany. A skutečně, „Maria“ – poznamenává
rozumně sv. Ambrož – „mluví už o
věci zvěstované, zatímco Zachariáš pochybuje ještě o samotném zvěstování.“
Když
je tedy rozdílná náplň těchto dvou otázek, otázky Zachariášovy a otázky
Mariiny, stejně tak jejich důsledky jsou zcela rozdílné. Neboť když to anděl
Zachariášovi zazlívá - dává mu také znamení, které je zároveň i
trestem. Zachariáš oněmí, dokud se neuskuteční to, co mu bylo právem oznámeno.
Nevidíme
však ani ten nejmenší náznak výčitky Panně Marii, vždyť si to ani
nezasluhovala; nejenže jí neoznamuje žádný trest, ale jako odměnu
za víru dává jí sám od sebe takové znamení, které ji naplňuje
radostí: je jím zázračné otěhotnění její drahé příbuzné Alžběty!
Z této
otázky tedy, kterou se Panna Maria obrátila na anděla, samotná slova i celý
souvislý text vylučuje jakýkoliv, třeba i ten nejmenší stín pochybnosti.
A
když už jsme zbavili náš prostor tohoto nudného a nechutného
racionalistického pochybování, podívejme se nyní na skutečný a plný
smysl Mariiny otázky, se kterou se obrátila na anděla, když mu odpověděla
na jeho poselství. Přesvatá Panna odůvodňuje svou otázku skutečností: „…
vždyť já muže nepoznávám?“ - což znamená, že
byla pannou.
Z evangelia vyplývá, že ve chvíli velkého poselství byla Přesvatá
Panna již zasvěcená Bohu slibem věčné čistoty. Něco neslýchaného u židovské
dívky! A skutečně, vždy to jasně vyplývá z otázky, se kterou se na
anděla obrací: „Jak se to stane?“ Jiná dívka, zasnoubená a připravující
se na manželství, by tuto otázku neměla proč pokládat. Předpokládala by,
že se jedná o dítě očekávané z jejich budoucího manželského
svazku.
Volba
panenského stavu nemohla mít příčinu v příkazu Zákona, příčina musela
spočívat jedině v Mariině slibu
čistoty.
Možná
by se dala věc uzavřít i názorem zahrnujícím všechny předcházející mínění,
že Přesvatá Panna, i když poznala slavné Izaiášovo proroctví a jeho první
význam, pravděpodobně poznala též i mnohé rozdílné výklady, které o něm
podávali rabíni; a právě vzhledem na tato vysvětlování, jako i pro své
chování vůči Josefovi, a též se zřetelem na jiné neznámé okolnosti, se
Přesvatá Panna osmělila rozvážně požádat anděla, aby jí dal o věci,
která byla pro ni tak životně důležitá, prosté vysvětlení, aby dosáhla
většího a nespornějšího ozřejmění.
Slova
anděla. Na
rozvážnou žádost o vysvětlení, kterou se Panna Maria obrátila na anděla,
ten jí odpověděl: „Duch Svatý
sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. A proto i dítě se bude
nazývat svatým, bude to Boží Syn. I Alžběta, tvá příbuzná, počala
syna ve stáří. Už je v šestém měsíci. A říkali o ní, že je
neplodná, ale Bohu není nic nemožné.“
Anděl
odpovídajíc takto na Mariina slova: „Jak
se to stane…“, vyjadřuje tři věci: panenské
početí, následek tohoto početí a jeho potvrzení skrze znamení.
Početí
Syna –
početí Ježíše, bude, říká anděl, výlučně dílem Ducha Svatého, který
na ní sestoupí jako moc Nejvyššího a zastíní ji svým stínem. Připomínáme,
že Přesvatá Panna, když byla plná milosti, měla již v sobě
Ducha Svatého. Ale i tak jí anděl říká, že Duch Svatý na ní sestoupí
svým zastíněním, chce tím vyjádřit
nové působení Ducha
Svatého v ní, tedy podivné utváření Kristova těla. Toto zázračné
utváření, i když je společné všem třem Božským Osobám, protože je to
účinkování navenek (ad extra), přeci je přivlastňované Duchu Svatému,
totiž třetí Osobě, protože Duch Svatý jako Láska působí mezi Otcem a
Synem a vtělení je dílem vrcholné lásky Boha vůči lidem (Summa
Theol.,III,32,2).
Zatímco
anděl nejjasněji a co možná nejjistěji oznámil panenské početí Krista,
přechází dále a vyzdvihuje následek tohoto podivuhodného zásahu Ducha
Svatého. Následek je takový: dítě, které se takto počne a narodí, se
bude jmenovat Svatý, Syn Boží, tedy bude svaté, svaté v nejvyšším
stupni, Svatost sama, Svatý Boží. Kromě toho: bude nazýván Synem Božím i
uznáván za Syna Božího, což znamená, že jeho opravdová božská přirozenost
bude jednou poznaná.
Anděl
potom – a to je třetí věc – i když ví, že to není potřebné, odměňuje
pokornou víru Přesvaté Panny Marie tím, že jí dává znamení potvrzující
pravdivost jeho slov: zázračné otěhotnění její příbuzné Alžběty, té,
která je již zestárlá a kterou nazývají neplodnou. Ten, který dal
plodnost neplodné, může jí dát i panně.
Neboť Bohu není nic nemožné. Slovo nemožné
je slovem lidským, ale v žádném případě ne slovem Božím. Je to
tedy slůvko, které se nachází ve slovníku člověka, který je tak omezený
ve svých možnostech, ale ne ve slovníku Boha, který je nekonečný ve své
moci.
Když
toto anděl přednesl, mlčí a v uctivém tichu naslouchá odpovědi Panny
Marie, jejímu dobrovolnému souhlasu, na který se jí přišel zeptat ve jménu
Boha.
Odpověď
Panny Marie.
Přesvatá Panna, ozářená v tuto chvíli nadpřirozeným světlem,
zajisté pochopila a zvážila celé to výjimečné ovoce tohoto ano
– jednoho z nejmenších slůvek, ale zároveň i největších, jaké
se jen dá vyslovit – a dříve než by ho vypověděla, musí alespoň
chvilku vstoupit do sebe, do nejtajnějších hloubek své bezvýznamnosti.
Tento okamžik úzkostlivého očekávání byl nejslavnějším
okamžikem dějin tohoto světa: je to chvíle, kdy se nebe se svým
bohatstvím vylévá opět na zem.
Vytoužené
slovo, osudové ano, celé a bezpodmínečné,
na sebe nedalo dlouho čekat. Panna otevírajíc
své srdce Slovu, které se mělo vtělit, a tím i celému lidskému
pokolení, neboť po vtělení se stává jeho hlavou, otvírá i své panenské
rty a přednáší doslovně tato slova:
„Hle služebnice Pána, staň se mi podle tvého slova!“ Toto je věta,
která ve své krátké jednoduchosti zahrnuje a vyjadřuje všechny její krásné
ctnosti. Vyjadřuje její jedinečnou rozvahu,
která ji vede, aby se informovala o věci dříve, než by vyjádřila unáhlený
souhlas. Vyjadřuje její neobyčejnou víru,
která byla nezměřitelně větší, než byla víra Abrahámova, neboť
bez jakéhokoliv váhání, opírajíc se o slova Boží, přijímá ihned za
pravý a možný takový příslib, který převyšuje chápaní každé stvořené
mysli; že totiž Bůh se stane člověkem,
když si vezme tělo ze ženy, bez toho, aby uškodil jejímu panenství, že
Stvořitel se stane dílem vytvořeným jeho vlastním stvořením. Vyjadřuje
její jedinečnou poslušnost, protože
nejenže se ochotně nabídne dobrovolně přijmout Boží vůli, ale též po ní
vřele dychtí, říkajíc: „Staň se
mi podle tvého slova!“ Vyjadřuje její neobyčejnou poníženost tím,
že i když je povýšená nad všechna stvoření a ustanovená za Matku Boží,
Královnu vesmíru, se zvláštní rozkoší se celá ponořuje do té bezvýznamnosti,
ze které ji Bůh vyvedl a vyvýšil.
Vždyť
se prohlašuje za jeho služebnici, tedy za ženu, která se svým postavením
rovná ubohé služce: „Hle, služebnice
Pána!“ Vyjadřuje její výjimečnou a šlechetnou lásku
vůči Bohu a vůči bližnímu, která je tou obdivuhodnou syntézou celého zákona
evangelií, kdy se šlechetně obětuje stát se Matkou Vykupitele, muže
bolesti. A to jen proto, aby se obnovila sláva Boží, která byla hříchem
nalomena, jen aby se uskutečnila věčná záchrana člověka.
„Staň
se“,
které vyslovila Panna Maria, je bezpochyby největším „Staň se“, jaké
bylo kdy vysloveno po tom „Staň se“, které vyslovil Bůh na počátku světa.
Prvním byly totiž zázračně vytvořeny
všechny věci. Druhým zase byly všechny věci neméně zázračně opraveny.
Z prvního povstává stvořené slunce, které osvěcuje těla; z druhého
povstává Slunce nestvořené, které osvěcuje duše. Z prvního se rozvíjí
život přirozený, ze druhého život nadpřirozený. Celé
dějiny lidství spočívají na těchto dvou: „Staň se“.
Jakmile
Přesvatá Panna vyslovila své velké slovo „...a
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“, tedy: v tom samém
okamžiku utvořilo se v jejím nejčistším lůně tělo Slova. Bůh v tu
samou chvíli stvořil duši a spojil ji s tělem, a s touto duší a
s tímto tělem, bylo spojeno božství, tedy božská osoba Slova. Srdce
Člověka - Boha začalo bít v blízkosti srdce Matky Boží. Podle veškeré
pravděpodobnosti byla Přesvatá Panna v té chvíli unášena vytržením;
její čistý pohled se upíral na samotné věčné Slunce slávy.
Závěr
je jednoduchý a vznešený, tak jako samotný příběh: „Anděl
potom od ní odešel“. Odešel od ní, odnášejíc si v nejživějším
bodě svého srdce, raději než na zlatých křídlech, ono velké: „Staň
se!“, které obnovilo svět; slovo, které v sobě skrývalo nedosažitelný
lesk a nebeskou vůni ctností.
Odešel
Posel Boží, a přišel Bůh.
Zdroje:
[1] http://sweb.cz/vasekmacek/md/muster2.htm