PROTESTANTISMUS
Pro naše farní stránky jsme převzali rozhovor zveřejněný agenturou Kath-net, který jí poskytl roku 2005 P. Konrád Sterniger a který se týká možností opětovného sjednocení křesťanů:
Katolická víra a protestantismus
Vaše výroky na téma ekumenismu vyvolávají velké vzrušení. Počítal jste s tím?
Ano, dostávám mnoho ohlasů, pozitivních, kritických i odmítavých. Ale kladné ohlasy ukazují, že mnoho katolíků je znepokojeno tím, jak se dnes někdy praktikuje ekumenismus. Ze své pastorační praxe mám zkušenosti, že je mnoho katolíků, kteří očekávají jasnou a jednoznačnou odpověď na pravdy pravé víry, pravé církve a pravého náboženství. Odpovědí pro nás je jednoznačně zjevená pravda, kterou nám daroval Ježíš Kristus, a tato pravda nesmí být rozmělňována ani zastírána. Jediné pravé náboženství je katolické náboženství a jediná pravá je Kristem založená svatá, apoštolská, katolická církev, jak se modlíme ve Vyznání víry.
Někteří kritikové tvrdí, že svými výroky nestojíte na půdě učení 2. vatikánského koncilu.
To, co jsem právě řekl, je trvalá nauka Církve. Když se v koncilním dekretu Unitatis redintegratio (Dekret o ekumenismu) mluví o opětovném smíření křesťanů, má se tak stát v jedné, jediné Kristově Církvi. Když soudím, že křesťané, kteří se odloučili, se musí vrátit zpět do otcovského domu, stojím na půdě Koncilu. Tím neříkám nic jiného, než že katolická církev a jen ona je Církví Kristovou. Já také vedu dialog s těmi, kteří nejsou katoličtí křesťané, ale vždy s cílem a touhou, abych pohnul odloučené bratry k návratu do otcovského domu. Církev je bezpečnou archou, ve které se můžeme zachránit.
Proč je protestantská nauka heretická?
Kdyby protestantská nauka nebyla heretická, nebylo by zapotřebí, aby ji Tridentský koncil odsoudil. Hereze ruší jednotu víry, a schizma, jak víme, jednotu vedení, to se stalo rozkolem pravoslavných. Bohužel často slyšíme, že katolíci a protestanti mají více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje. Ale to zůstává nedoloženo. Co to konkrétně znamená, když se zastávají takové názory? Že to, čím se protestanti od nás liší, je vlastně nepodstatné. Je to opravdu nepodstatné, zda máme dvě nebo sedm svátostí? Je to nevýznamné, že vedle všeobecného kněžství máme také kněžství svátostné? Nebo je to nepodstatné, zda Kristus je přítomen na oltářích v Nejsvětější Svátosti s božstvím a lidstvím, tělem a duší, tělem a krví, nebo ne? Nebo je to nepodstatné, zda existuje očistec jako místo očišťování, nebo ne? Je to něco nedůležitého, zda Panna Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu a je stále Pannou a Bohorodičkou? Můžete si sami udělat na to názor. Vidíme zde velké nedostatky a bludy protestantismu. To, co rozděluje katolickou a protestantskou víru, nemůže být zamlčeno, jako by se nic nedělo. Mezi katolickou vírou a protestantismem jsou nepřeklenutelné propasti. Když to říkám, není to něco proti lásce nebo nepřátelské vůči protestantským křesťanům, je to naopak příkaz blíženské lásky. Upozornit někoho na jeho nemoc a chyby, pokud se tak děje v lásce, je také výrazem opravdové lásky. Co by to bylo za lékaře, který by neupozornil svého pacienta na nebezpečí, která ohrožují jeho život?
Řekl jste také, že jednota bez pravdy není opravdová jednota. Můžete uvést konkrétní příklady, kde se otázka pravdy nebere dostatečně vážně?
Jaká je to jednota, kde vedle sebe stojí pravda a blud? Nemohu pod pláštěm lásky vyloučit otázku pravdy. A pravda může být jen jedna, a to je ta pravda, kterou nám zjevil Kristus. Příkladů, kdy se otázka pravdy staví stranou, je dostatečně mnoho. Katolický kněz a protestantský pastor: Společné vystupování při ekumenických pořadech budí dojem, jako by se jednalo o rovnocenné služebníky kultu. A přece mezi katolickým knězem a protestantským pastorem je podstatný rozdíl. Svaté přijímání při katolické mši svaté a večeře Páně u protestantů – zde je pravé Kristovo tělo a tam kousek chleba na památku poslední večeře. Proto není přípustné interkomunio. Mám na mysli mnohakulturní prostory v nemocnicích, na letištích, ve školách... Jsou to prostory, kde jsou symboly všech možných náboženství. Otázka pravého náboženství zde nehraje roli. Zde se vyvolává dojem, jako by si všechna náboženství byla rovna, tzn. stejně dobrá a stejně pravá… A přece jsou to zcela rozdílné světy! Také používání pojmu „církve“ vede ke zmatku, jako by Kristus založil několik různých církví, které se od sebe zásadně liší v podstatných otázkách. Kristus náš Pán si přece nemůže protiřečit. Tomu rozumí každý obyčejný laik.
Jestliže tedy nemáme s protestanty společného Krista, je možná s nimi společná modlitba?
Byl jsem často na mezináboženských modlitebních setkáních. Musím bohužel říct, že společná modlitba je možná jen velmi obtížně. I když se v modlitbě obracíme na Krista, pak se chci obrátit na celého Krista a k tomu patří také, že Syna a Matku nejde oddělovat. A pak je zde společenství svatých, kteří jsou oslavenými údy Kristova těla. Dále jeho pravá a skutečná přítomnost v Nejsvětější Svátosti. Patří k tomu i starost a modlitba za bratry trpící v očistci. Pro protestanty je modlitba jen akt lásky. Jak vidíte, všechno nejde dělat společně. Dokonce se stává, že křesťané, kteří se obracejí v modlitbě k Matce Boží, jsou protestanty označováni za okultisty. Milost z modlitby může plynout jen tehdy, když jsme skutečně jedno.
Jak hodnotíte „Charismatickou obnovu“ a ekumenismus?
Bůh Duch Svatý je Dárce života. Tak jsem to zažil spolu s mnoha katolíky. Kdo se skutečně dává vést Duchem Svatým, toho uvede do srdce Církve a toho naplní velkou láskou k Církvi a k její viditelné hlavě, k papeži. Duch Svatý nám ukazuje také svou Snoubenku, nejsvětější Pannu Marii. Duch Svatý přivádí odloučené zpět do lůna Církve. Často jsem to s velkou radostí zažil. Pak přijímáme charismatickou obnovu s otevřenou náručí. Bohužel, ne všude vládne tento Duch, nýbrž hnutí se ubírá spíše směrem, že všechna vyznání jsou rovnocenná katolické víře. O nějakém „návratu odloučených bratří do otcovského domu“ se zde bohužel vůbec nemluví. Přitom právě toto by mělo být hlavní záležitostí.
Nejste s tímto hlasem „osamělým voláním na poušti“?
Nejsem v těchto otázkách zdaleka sám a také ne ve starosti o ekumenismus, který u mnoha lidí budí dojem, že je to jedno, ke kterému vyznání náležíme. Budu se v následujících dnech modlit z celého srdce, aby bylo jen „jedno stádce a jeden pastýř“. Kéž Duch Svatý osvítí srdce všech v katolické církvi a vzbudí v odloučených bratřích touhu po jednotě ve víře a v lásce v lůně jedné, svaté, katolické a apoštolské církve. A katolíkům kéž daruje větší lásku k Církvi a vděčnost za tento dar, že byli pokřtěni v pravé Církvi. Kéž by se stali rozhodnými aktivními křesťany, kteří odstraňují vlažnost a svým příkladem dávají najevo, že následují volání našeho Vykupitele, aby v Církvi a skrze Církev se narodili k věčnému životu.
Kath-net
Zdroje:
[1] http://svetlo.farnost.com/svetlo.php?rocnik=2005&tyden=6
[2] http://ev-ortodox.evangnet.cz/_private/ekumenicka%20otevrenost/1.htm
[3] "Ut unum sint" (Aby byli jedno), encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí z 25.05.1995