Inkvizice

Slovo inkvizice pochází z latinského „inquiro“ — vyšetřuji, což je činnost ne snad dvakrát povznášející a příjemná, bezesporu však nutná a potřebná. Jak je tedy možná, že se tento výraz stal synonymem tmářské zloby, náboženské nesnášenlivosti a dokonce si vysloužil i tak nehorázný přívlastek jako „rituální vraždy“? A jak je vůbec možné, že křesťanství, náboženství lásky a mírumilovného evangelia, mohlo stát u zrodu něčeho tak zvráceného v očích moderní společnosti — křesťany nevyjímaje — jako je vnucování víry násilím?

Tento článek se bude snažit odpovědět na tyto ožahavé otázky spíše z teologicko-historického pohledu, aby poukázal na naukovou genezi celého problému, a nevydá se tedy cestou soudně-pozitivistickou, která v sobě nese značné nebezpečí. Pokud se v diskusi o inkvizici sami postavíme do pozice těch, kdo operují především čísly, statistikami a právními předpisy, budeme velice zranitelní právě na tomto poli. Aby byl nějaký režim zvrácený, nemusí přece nutně popravit mnoho lidí: i diktátorské režimy postupují podle jistých právních procedur, i ony se mohou nacházet ve výjimečných podmínkách, které jsou materiálně a tudíž „nevyhnutně“ podmíněny... My se však nesmíme nechat vmanévrovat do pozice, kdy bychom tak jako marxistická či pozitivistická historiograﬁe vše redukovali na materiální nutnost; vždyť to je přeci v naprostém protikladu jak ke křesťanské víře, tak i zdravému rozumu! Pokud budeme vysvětlovat vznik inkvizice a zlo (ať už morální či fyzické), které napáchala, jakousi dějinnou nutností či ještě vulgárněji tím, že zkrátka „byla těžká doba“, jak budeme moc hájit svobodu lidské vůle? A jak budeme moci oprávněně kritizovat skutečné zlo v dějinách, když ho jednou budeme vysvětlovat nevyhnutnou nutností? Či jak budeme moci odmítnout současná relativistická pojetí člověka a morálky, pokud se právě ve vztahu k vlastním dějinám uchýlíme k laciné relativizaci?

Teologické předpoklady

Jsou dvě zásady, které platí v celé historii křesťanství, kterých se nelze vzdát a které je nutno vždy držet. První z nich vychází i ze samotné přirozené ﬁlozoﬁe a morálky a člověk nepotřebuje Zjevení, aby k ní dospěl: „Dobro celku má přednost před dobrem jednotlivce,“ jak uzavírá svou odpověď i svatý Tomáš Akvinský v Teologické sumě (II-II, q 64, a 2). Tato jistě správná zásada však musí být aplikována obezřetně, vždy s ohledem na to, že lidská osoba stále zůstává účelem sama o sobě a nikdy nemůže být brána jen jako nějaký prostředek k realizaci dobra společnosti. Jaké hrozivé následky to má, když je toto pojetí osoby ignorováno, není bohužel těžké najít v žádném úseku lidských dějin. - Druhá zásada může být snad také dovozena pouhým lidským rozumem, přeci jen však k jejímu poznání a pochopení Zjevení výrazně napomáhá. Dala by se formulovat asi takto: „Duchovní dobra a dimenze člověka mají přednost před tělesnými.“ Pokud to není požadavek prostého rozumu, tak je to jistě požadavek víry, a to i s tím důsledkem, že duchovní smrt je nepochybně horší než smrt tělesná. A to má následky hned ve dvou rovinách. Jednak je hříchem ještě těžším než vražda to, když někdo zabĳe druhého duchovně (totiž pohorší ho k odpadu od víry), jednak pro něj samého je lepší zemřít, než se dopustit takového těžkého hříchu. Vzpomeňme jen na Kristova velice silná slova adresovaná těm, kteří by pohoršili byť jen jediného z oněch maličkých! (srov. Mt 18,6 a paralely) Jak bylo svrchu řečeno, toto jsou správné a nutné zásady křesťanské víry a pochopit je může i člověk, který víru nemá. Aplikace těchto principů však není jednoduchá ani v praktické, ani teoretické rovině, a tak přivedla i skutečné teologické velikány a svaté muže k chybným závěrům.

Historický vznik

Přestože „Konstantinovský přelom“ (jeho stručnou prezentaci lze najít například v Rudolf Fischer: Malý teologický slovník; Zvon, Praha 1995, str. 86–88) už byl do značné míry očištěn od přehnaně negativního hodnocení, jímž ho zahrnula jednostranná protestantská kritika od Luthera po Harnacka, zůstává nicméně pravdou, že tento historický proces přivedl Církev do složité situace, kterou nebyla vždy schopna dobře zvládnout a jedním z nově nastolených problémů bylo nalezení optimálního vztahu Církve ke světské moci. Přestože to byl právě císař Konstantin, kdo svolal I. nicejský koncil, aby bylo zažehnáno rozdělení vyvolané ariánskou herezí, po nějakém čase se sám přidal na stranu ariánů a jal se je podporovat. Mezi jeho následníky na trůně se objevují jak katolíci, tak ariáni, a to s sebou přineslo pronásledování obojích. Velcí církevní Otcové Hilarius z Poitiers na Západě a Athanáš Alexandrĳský na Východě se tak octli několikrát ve vyhnanství. Když se roku 379 stává císařem horlivý zastánce ortodoxie Theodosius, chce rázně ukončit tuto dobu svárů a nepokojů, a 28. února 380 proto ediktem vyhlašuje katolickou víru za státní náboženství. Tento císař je pod značným vlivem svatého Ambrože (připomeňme, že Milán, kde se nacházela Ambrožova stolice, byl v té době sídelním městem císařů na Západě), což je ovšem dvojsečná situace — na jedné straně je císař nucen činit pokání za masakr, který nařídil v Thessalonickém cirku (když diváci zlynčovali zdejšího policejního prefekta, jenž chtěl zatknout oblíbeného závodníka pro obvinění z homosexuality), na druhé straně císař pod arcibiskupovým vlivem omilostní křesťanské radikály odsouzené za zpustošení jedné z židovských synagog. Ani další církevní Otcové se nerozpakují proﬁtovat z pomoci státní moci, mezi nimi Augustin ve svém boji proti Pelagiovi a jeho herezi. Tentýž Augustin pak pokládá svou známou interpretací evangelĳních slov „přinuť vejít“ tento výrok za teologické ospravedlnění pro použití násilí ve věcech víry. Už dříve však byl v roce 385 jako první význačný heretik v Trevíru popraven Priscillian. Po pádu Západořímské říše je celý Západ uvržen do zmatku temných století počínajícího středověku (zde je nutno jasně rozlišit mezi hanlivým označením „temný středověk“, které užívá tendenční historiograﬁe, od odborného termínu „temná století“ či „temný středověk“, všeobecně užívaným pro označení počáteční fáze středověku, kdy byla Evropa sužována vpády Avarů, Saracénů, Vikingů a Uhrů a celková kulturní úroveň skutečně poklesla. To však neznamená, že by byla kultura a vzdělanost zcela vymizely, jasnými doklady toho jsou karolínská a otonská renesance), a v těchto dobách tedy boje o víru zuří zejména na Východě. A opět nastává podobná situace jako před Theodosiem, když jsou totiž mnozí císařové (či císařovny) příznivci rozličných herezí a zastánci ortodoxie jsou tudíž pronásledováni. Mučednickou smrtí zahynul i svatý papež Martin I., krutému mučení byl pak vystaven svatý Maxim Vyznavač, oba odpůrci monotheletismu. Zvlášť velkou zuřivostí se potom vyznačovaly dvě vlny pronásledování vedené ikonoklasty.

Jak vidno, stálé boje o pravou víru, jež byly vedeny na poli teologickém, dostoupily v urputném zápalu o pravdu a zachování čistoty víry takové intenzity, že ani jedna ze stran se nerozpakovala použít hrubého násilí. Byl zde velký posun od předchozích pohanských náboženství, a není se čemu divit! Antické polytheistické systémy nebyly ve skutečnosti ničím jiným než pouhým lidským výtvorem a to často dosti ubohým, jak ukazují kritiky řeckých ﬁlozofů na adresu olympských bohů. Ti byli v podstatě pouhými nástroji pro své příznivce, nástroji, které měly zajistit pohodlný život a se kterými se dalo snadno obchodovat stylem „dva býci za klidnou plavbu“. Člověk nebyl k těmto bohům nĳak osobně a niterně vázán a už vůbec mu nezáleželo na nějaké pravé víře, vždy šlo o mytologii, jež se v každém městě vyprávěla jiným způsobem. Oproti tomu křesťanská víra byla a je transcendentní, dává účast na hlubokém osobním vztahu k osobnímu a svrchovanému Bohu. Vyžaduje člověka celého, totálně a absolutně, každou část jeho života a osobnosti (stejně jako judaismus a islám), a proto věřícímu křesťanovi musí naprosto přirozeně záležet na správnosti jeho víry, její přesné formulaci a artikulaci. V Byzanci byla situace nakonec ještě relativně příznivá díky vysoké úrovni vzdělání obyvatelstva, která umožňovala, aby se věřící živě zajímali o problémy víry a dokázali rozumět jejím jednotlivým nuancím. Dokladem toho jsou četné intervence věřícího lidu ve věroučných sporech. Na Západě, který se v jedenáctém století pozvedá z vnitřních rozbrojů a konﬂiktů, je však situace jiná.

Křesťanství vyžaduje člověka celého, totálně a absolutně, každou část jeho života a osobnosti, a proto musí naprosto přirozeně záležet na správnosti jeho víry, její přesné formulaci a artikulaci.

Kati nebo byrokrati?

Zdejší věřící byli v drtivé většině negramotní, takřka samí venkované, kteří neměli možnost slyšet svého biskupa a pokud měli kontakt s knězem, jeho kulturní úroveň byla jen zřídkakdy podstatně vyšší než jejich. Takoví lidé jsou naprosto bezbranní proti alespoň trochu dobře podanému kázání heretiků, kteří se vynořují v dvanáctém století a kráčí krajem. Různými cestami se tehdy do Evropy dostávají nejrůznější verze znovuoživlého manicheismu, jehož hlavním představitelem je hereze katarů (podle místa, kde měli své zázemí, zvaných také albigenští). Rozmanité krizové jevy, které se v té době v Církvi objevují, činí lid ochotný naslouchat jejich kázání. Ale pozor! Vesničané, kteří je poslouchají, nechtějí nikterak opustit katolickou víru, prostě jen naivně následují první systematické a uspořádané kázání, které ve svém životě dostanou — z úst heretika, který je navíc skálopevně přesvědčuje (a sám je o tom přesvědčen také!) že je katolíkem a ne heretikem. První a nejúčinnější reakcí na kázání je kázání, a proto je také reakcí Církve založení řádů, které se věnují kázání — dominikánů a františkánů. Členové těchto řádů účinně káží a stejně lehce jako byli prostí lidé přivedeni k herezi, jsou přivedeni zpět k pravé víře.

Ještě před vznikem těchto řádů se však objevuje záludnější hrozba, která značně komplikuje situaci. Albigenští, neboli kataři, jsou vzati pod ochranu mocných hrabat z Toulouse. Ti tak činí pouze z politických, nikoliv náboženských důvodů, pozice heretického hnutí je však takto upevněna, takže může vytvořit pevnou a dobře propracovanou strukturu. Ta je mnohem odolnější proti kázání a neústupnější ve vyjednávání. Poté, co je zavražděn jeden z papežských legátů, se papež obrací na světskou moc a francouzský král se s radostí chopí příležitosti k boji proti svým silným vazalům. Precedens je ustanoven a čtvrtý lateránský koncil roku 1215 zavazuje pod hrozbou exkomunikace všechny světské pány k razantnímu boji proti herezi.

Jak vidno, jen těžko je možné rozumně tvrdit, že Církev heretikům nic neudělala — vždyť přece popravovala světská moc! — když tato k tomu byla nabádána církevními institucemi. Toto rozlišení mezi světskou mocí a církevní je však přesto důležité nejen pro pochopení toho, jak inkvizice fungovala. Předně je třeba říci, že světská moc bojovala proti herezím různě a například v Anglii takřka vůbec ne, tudíž zde inkvizice prakticky nepřišla ke slovu. Vidíme, že Církev tuto podporu světské moci vyžadovala, ale pouze tam, kde ji považovala za nutnou k ochraně víry, ne tedy jako nějaký univerzální nástroj, který má být plošně a trvale ustaven proti herezím. Tady se dostáváme k jedné slabině jistého druhu dějepisné reﬂexe, která se snaží historii vidět striktně v příliš racionálních a univerzálních pojmech. Třebaže byl středověk na duchovní rovině univerzální v míře svrchované, pokud se podíváme na jeho materiální stránku, ta byla naopak velmi roztříštěná. Naprosto v žádné doméně praktického života neexistovala centralizace — ať už šlo o obchod, státní správu, soudnictví či informace. Je sice pravdou, že inkvizice svým způsobem přispěla k jisté centralizaci a „globalizaci“ tehdejšího světa, i ona však zůstávala až zoufale podmíněná možnostmi středověkého světa.

Takových zvěrstev, jaká jí přisuzují její fanatičtí odpůrci — naprosto přemrštěné miliony mrtvých či vytvoření jakéhosi obřího policejního státu — prostě nebyla schopna ani při nejlepší, či spíše nejhorší vůli. Inkvizice působí v době, kdy prostředkem státní správy je husí brk, státní spravedlnosti meč a státní komunikace dobře okovaný vraník. To také vysvětluje, proč byla zavedena taková institucionální podoba inkvizice, která je nejznámější a jejíž vykonáváním byl pověřen Řád bratří kazatelů. Když totiž měla světská moc stíhat kacířství, potřebovala odborníky, aby mohla určit, kdo kacířem je a kdo není, a jen velký řád se studĳním zaměřením jí mohl poskytnout dostatečný počet vyškolených a vzdělaných osob.

Ve snaze vyzdvihnout přínos inkvizice se někteří její apologeti pustili do zuřivého osočování světské spravedlnosti té doby, což ovšem může být poněkud zavádějící. Neexistuje žádná obecná „světská spravedlnost“ té doby, jak jsme mohli vidět výše. Každé městečko si žárlivě střeží autonomii svého práva, možnost trestat své zločince, proto si s inkvizicí do jisté míry konkuruje, nelze ovšem říci, že by jedna justice byla méně spravedlivá než druhá. A především, obě trpí mankem jakékoliv kriminalistické podpory. Jejich vyšetřovací prostředky nemohou sestávat než z výpovědí svědků, kteří se v drtivé většině rekrutují z nevzdělaných a pověrčivých lidí, mučení a výslechů obviněných. Vše jim znesnadňují nejrůznější privilegia, která chrání jednotlivé šlechtice, církevní osoby, příslušníky cechů, členy univerzit... Středověká společnost je ve skutečnosti téměř bezbranná vůči zlu, což vytváří atmosféru strachu, která se podepisuje i na vzniku inkvizice. O to se brání urputněji a zuřivěji. Inkvizice má v této situaci jen pár výhod oproti jiným druhům justice. Disponuje především rozsáhlými a kvalitně vedenými archívy (což vytváří požadavek na pořizování protokolů z vyšetřování) a také dobře zpracovanými příručkami pro inkvizitory. I ty ovšem selhávají, pokud se objeví nějaká nová, „originální“ hereze. Můžeme potom vidět zoufalou snahu inkvizitorů napasovat ji na hereze, které mají již zaneseny v příručkách, i jejich údiv, když ji tam nemohou nalézt.

Inkvizitor schizofrenik

Jak názorně dokládá Grzegorz Ryś ve své knize Inkvizice (Grzegorz Ryś: Inkvizice; Mladá fronta, Praha 2004 — nelze než doporučit k četbě tuto jedinou komplexní a vyváženou publikaci o inkvizici, která je dostupná v češtině), inkvizitor se nacházel jako kněz v dosti rozpolcené pozici. Na jedné straně je jeho úkolem odhalit odchylku od víry a ochránit před touto deviací věřící lid, na druhé straně má mít stále na zřeteli také věčnou spásu obviněného a nevyjímat ho z milosrdenství, které Církev projevuje vůči hříšníkům. Přestože se i v řadách inkvizitorů nezřídka objevili lidé mravně zkažení, lstiví a zákeřní, či příliš horlivý fanatici, rozhodně nešlo o nějaký spolek sadistů či krutých a nelítostných pronásledovatelů kohokoliv. Takoví lidé by ve své roli příliš neuspěli — inkviziční orgány byly neustále pod pozorným dohledem konkurenční tribunálů a také biskupů. A nebylo neobvyklým jevem, že byl nespravedlivý inkvizitor kvůli jejich stížnostem zbaven úřadu. Za dobrého inkvizitora nebyl nikdy považován ten, který přivedl na hranici nejvíce lidí, ale ten, který jich nejvíce obrátil na víru a odvrátil od jejich omylu. Ve skutečnosti bylo každé upálení prohrou a rezignací inkvizice, jejíž představitelé disponovali mnohem lepším vzdělání a erudicí než obvinění, a přeci ho nebyli schopni rozumově přesvědčit o jeho omylu a vyvrátit ho. Nezbylo jim pak než udělat to jediné, co jim podle jejich vlastního mínění a přesvědčení zbývalo — ochránit společnost od nebezpečí bludu tím, že popraví heretika. Zatímco však dnešní společnost si ve svém výkonu spravedlnosti spravedlnost uzurpuje deﬁnitivní a výlučným způsobem, ta středověká si alespoň byla vědoma své omezenosti a popravu nevnímala jako deﬁnitivní dovršení spravedlnosti, ale mnohem spíše jako jakési „odeslání hříšníka k nejvyšší instanci“. Jakkoliv to může znít hrozně, máme dostatečně dobré důvody věřit, že mnozí inkvizitoři byli pevně přesvědčeni, že upálit odsouzeného a zatvrzelého heretika je to nejlepší, co pro něj mohli učinit. Zabránili mu v páchání jeho hříchu a krutý trest ho mohl očistit tak, že mohl uspět u soudu Božího.

Strach, o kterém již byla řeč, měl paradoxně i jistý pozitivní účinek. Drtivá většina vyšetřovaných se velmi záhy přiznala a vyvázla tak s lehkými kajícími tresty. Problém nastal, pokud někdo zprvu podlehl mučení a poté svou výpověď odvolal. Vzhledem k omezenému počtu prostředků, které měly vyšetřovací orgány k tomu, aby zjistily pravdu, tak byly uvrženy do rozpolcené situace. Na jedné straně požadovaly doznání pořízené bez mučení, na druhé straně samotné mučení bylo považováno za oprávněný prostředek a jako takové bylo uznáváno i církevními pastýři, jak to konstatuje Katechismus katolické Církve (článek 2298). Systém postupného zpřísňování trestů však ale i tak vedl k tomu, že na samotnou hranici se nakonec dostali jen lidé, kteří byli dobře srozuměni se svým osudem a odmítli doznání s plným vědomím následků. Byli mezi nimi světci, čestní lidé i opravdoví kriminálníci či zločinci, kteří neváhali užívat stejně krutých prostředků jako samotná inkvizice. Do srdcí těchto popravených, jejichž zaznamenaný počet se v průběhu několika staletí vyšplhal do řádu tisíců, už nikdo nenahlédne.

Za dobrého inkvizitora nebyl nikdy považován ten, který přivedl na hranici nejvíce lidí, ale ten, který jich nejvíce obrátil na víru a odvrátil od jejich omylu.

Soumrak inkvizice

Instituce inkvizice byla závislá na jedné z modalit vztahů Církve a světomoci, proto není divu, že nepřežila dobu trvání této konkrétní modality. S vystoupením Martina Luthera se ukázalo, že světská moc se již nedá tak snadno přimět k vykonávání příkazů moci duchovní a rozpad katolického universa tak vymezuje úpadek inkvizice. Navíc s vynálezem a rozvojem knihtisku se stává stále méně možným zabraňovat v šíření myšlenek neslučitelných s katolickou vírou silou. Většina evropského obyvatelstva se nyní dostává do situace, kdy si může reálně zvolit svou konfesní příslušnost, což vyvolá kolotoč děsivých náboženských válek, které dají zmučenému obyvatelstvu zapomenout na hrůzu, již budila inkvizice. Konečně proces sekularizace zahájený s osvícenstvím odejme církevním představitelům poslední zbytky světské moci.

V nynější době již Církev a její představitelé dobře a hluboce seznali, že víru je třeba bránit a proti mylným názorům bojovat, ale síla užitá v tomto boji je pouze kontraproduktivní. Sklidili jsme trpké plody příliš úzkého spojení Církve a státní moci, a to nejen ze strany těch, kteří povstali proti starým monarchiím a spolu s nimi i proti Církvi se zbraní v ruce, ale také od mnohých vladařů, kteří se prohlašovali být těmi nejkatoličtějšími. Již Filip IV. Sličný využil obvinění z kacířství k vnitropolitickému tažení proti templářům a slabý papež Klement V. na tom nedokázal nic změnit. Angličanům posloužil zmanipulovaný církevní proces k popravě svaté Johanky z Arku, samotná španělská inkvizice se vymkla z jakékoliv kontroly papeže, a její obětí se stal i tak velký duch a významný prelát jako arcibiskup toledský a primas španělský, významný dominikánský teolog tridentského koncilu, Bartolomeo Carranza. Méně křiklavě se uzurpace církevní moci odehrála i v dalších státech, jejichž panovníci se proklamovali za věrné syny Církve — Francii či Rakousku.

Shrnutí

Inkvizice byla jen jednou zastávkou ve dlouhé historii vztahů světské a církevní moci, zastávkou neradostnou, zdaleka ne však nejvýznamnější. Byla ustanovena jako nejlepší možné řešení, které tehdejší církevní představitelé byli schopni najít, a pokud byl vždy ideálem stav, kdy by jí nebylo bývalo zapotřebí, ideálem inkvizice samotné bylo obrátit potencionálního kacíře ještě předtím, než se dostal k soudu. Mezi inkvizitory se zdaleka nenašly jen postavy fanatické, ale i světci jako papež Pius V., či dokonce mučedníci jako Petr Veronský. Při spravedlivém boji za obranu víry někdy spolu s herezí učinili předmětem pronásledování i heretika a vylili tak dítě i s vaničkou. Ostatně cesty spravedlnosti — a zdaleka nejen té inkviziční — byly křivolaké, a tak někdy v jejích sítích uvízly malé ryby, zatímco skuteční odpůrci víry se často problémům vyhnuli. Někteří pak šli zcela odhodlaně do ostré konfrontace, s plným vědomím toho, co riskují, jako ve známém případě Giordana Bruna. Inkvizice byla jistým způsobem příkladem ne příliš úspěšné snahy ubránit to, co se jejími prostředky bránit dalo jen stěží, a je třeba litovat nejen popravených, ale i toho, že vposledku nebylo dosaženo toho, co bylo principiálním cílem inkvizice — ochrany víry.

Nakonec se stala inkvizice — dlouhou dobu po svém zániku, když už z ní nezbyla než legenda, účinným nástrojem boje proti Církvi a jejímu učení v rukou radikálních osvícenců jako příklad údajného církevního tmářství a netolerance. Mnohem účinnějším prostředkem ochrany víry se ukázalo být to, co vždy šlo ruku v ruce s represí, ba ji i předcházelo — obnova církevního života a jeho vnitřní obroda, zakládání nových řádů, pečlivé studium a osvěžení evangelĳního ducha. Dnešní společnosti přĳde jistě idea, že by někdo měl být trestán za své přesvědčení, ať už je jakékoliv (ať už tedy byli potrestaní skutečně heretici či nikoliv), naprosto nepochopitelná. I my máme jistě mít za svou myšlenku náboženské svobody. Je však na místě se ptát, jestli dnešní podoba tolerance v ústech kritiků křesťanství není spíše lhostejností či dokonce naprostou neschopností přijmout jakoukoliv pravdu za objektivní a konstitutivní pro lidský život. Nestojí za neschopností dnešní západní společnosti čelit dravosti islámu právě skutečnost, že svobodu přesvědčení vyměnila za svobodu od přesvědčení a z rezignace na prosazování pravdy násilím učinila rezignaci na pravdu jako takovou? Pokud křesťané v průběhu dějin pro svou víru zabíjeli, tak mnohem častěji pro ni umírali, a pokud se ji snažili vnucovat i násilím, byli rozhodně přesvědčeni o její nutnosti pro spásu a blaho člověka. A toto přesvědčení, které dalo nešťastným způsobem vzniknout i inkvizici, která se dopustila jistě politováníhodných činů, musíme mít za své i my, pokud se chceme nazývat křesťany.