|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
P. JOSEF KACÁLEK
(*29.1.1922 - V27.9.1997)
se narodil 29.1.1922 ve Výprachticích v tehdejším okrese Lanškroun ve velmi chudé rodině. Byl jediným dítětem.
Otec se vrátil z I. světové války s narušeným zdravím. Často pro nemoc nemohl pracovat ve své malé nožířské dílně, kterou pak pro minimální výtěžek udržovala v chodu jeho matka. Vícekrát se v Josefově dětství též stěhovali, dvakrát i pro požár domu, kde bydleli. Střídavě tedy našli příbytek ve Výprachticích u matčiny matky, v Hnátnici, Jablonném nad Orlicí a v Ústí nad Orlicí, kde Josef začal chodit do obecné školy. 5. třídu však musel vychodit ve Výprachticích u babičky, protože otcův zdravotní stav se zhoršil natolik, že byl dlouhodobě hospitalizován a matka musela vydělávat.
Do gymnázia v České Třebové dojížděl opět z Ústí nad Orlicí. Studovat mohl jen díky finanční pomoci početných matčiných sourozenců a různým přivyděláváním (např. jako šatnář v kavárně aj.). Maturoval v roce 1941, pak krátce pracoval v kartáčovně v Jablonném nad Orlicí, kde bydlel u příbuzných.
Do semináře v Hradci Králové vstoupil v roce 1942, vysvěcen na kněze byl 29.6.1947. Otec zemřel na TBC v roce 1944. První kaplanské místo vykonával v Nové Pace (1947-1949), 12.9.1949-12.9.1950 působil jako administrátor v Horní a Dolní Branné, 1950-1959 v úkrytu na samotě Zabylí u Poniklé, 29.4.1959 zatčení, 12.-13.8.1959 soud, 11.5.1960 propuštěn z věznice ve Valdicích na amnestii, 1960-duben 1968 manuální práce v cihelně a na pile, 1968-1993 administrátor a osobní děkan v Lanškrouně, od října 1993 duchovní správce v Černožicích nad Labem.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V Lanškrouně a ostatních svěřených farnostech bylo třeba opravovat kostely i fary, bylo to hodně starostí. Ale radosti také byly. Založil pro chlapce a dívky homogenní, katolické oddíly vlčat a junáků, světlušek a skautek, i když budou moci působit jen do roku 1971 a obnoví se znovu až po roce 1989, tentokrát jako brzy osamostatněné středisko Dikobraz podle svého bratra zakladatele. Dobré jádro vedoucích i skautů si udrželo víru i přes léta normalizace a byli Josefovými pomocníky ve farnosti. Vyučování náboženství na školách bylo zase trnem v oku okresním ateizátorům, kteří prostřednictvím ředitelů škol vyvíjeli tlak na rodiče přihlášených dětí. Přesto však Otec Josef nepřestal učit na školách po všechna nelehká léta totality, mluvit dětem o Bohu, o jeho lásce k lidem i podporovat sdružování mladých v tajných společenstvích. Nebyly učebnice, a proto Josef přes kopíráky překresloval obrázky o biblických příhodách, na psacím stroji přepisoval krátký text na lístky formátu A6 a vlepoval je dětem do sešitů. Přitom se nehledělo na hodiny. Čtyřiadvacet hodin služby po 365 dní v roce. Sloužit několik mší svatých za neděli ve více farnostech, jež také spravoval, a zvlášť v zimě ve vymrzlých kostelích, přinášet posilu na poslední cestu nemocným, pomáhat snoubencům i manželům ke šťastnému životu, ve zpovědnici jménem Božím odpouštět hříchy, duchovně vést farníky, nebát se konat biblické hodiny po bytech, když veřejně nebyly povoleny atd. – tyto všechny hodnoty nevyčíslitelné ani tím nejlepším počítačem – jsou pravým posláním kněze, a páter Josef je po dvacet pět let vytvářel v Lanškrouně a připojených farnostech s plným nasazením, i když mu překáželi mocipáni různým vyvíjením tlaků politických i ekonomických. Vždyť administrátor byl i správcem hmotného majetku, cenných kulturních památek, jež stát hlídal jako své kulturní dědictví. Vše bylo sledováno příslušnými státními činiteli, podléhalo kontrole. Také se věnoval nemocným, opuštěným a bývalým přátelům. Nemocné navštěvoval v okolních nemocnicích v Ústí nad Orlicí, Moravské Třebové a v Albertinu v Žamberku, navštěvoval staré farníky v domovech důchodců, zejména ve Sloupnici, nosil jim tajně eucharistického Ježíše a zpovídal je, ale přinášel i přátelství a útěchu v osamocenosti. Stýkal se i s disidenty a s kněžími, kteří státní souhlas neobdrželi (např. s P. Josefem Jakubcem v Ústí nad Orlicí). Pravidelně se účastnil vikariátních setkání. Pečlivě vyučoval ve svých katechezích dokumenty II. Vaticana, které získával různými cestami. V kázáních se věnoval pečlivé biblistice. Cenným pomocníkem mu byl františkánský kněz P. František Smištík, státní mocí určený za údržbáře v Charitním domově důchodců řádových sester v Albrechticích-Laudonu. Sblížili se natolik, že při úmrtí Josefovy maminky si zakoupili hrobová místa vedle sebe. - Není divu, že úkrytem a kriminálem narušené zdraví se změnilo v kratší či delší nemoci. Přicházely srdeční i mozkové příhody, ozvaly se plíce, žlučník, nervové i cévní potíže. Přibývala léta.
Po čtvrtstoletí služby v Lanškrouně však neodešel na zasloužený odpočinek, ještě krátce vypomáhal v Černožicích, a po abdikaci ještě v Lanškrouně a Rudolticích jako zpovědník.
Farnost mu z vděčnosti umístila v kostele v roce 2002 k jeho nedožitým osmdesátinám pamětní desku s jeho životními daty a portrétem.
Zdroje:
[1] Hoffmanová, A.: Páter Fouk, Jilemnice 1995
