ŘK Farnost - děkanství Lanškroun

při křtu dítěte

nový náhrobek, pořízený v 18. týdnu r. 2006

P.Gabriel - muž úsměvu

při křtu dospělého

hrob a náhrobek posvětil a požehnal 28.04.2006 o.biskup Josef Kajnek

Tento verš ze žalmu 40. si přál mít na svém úmrtním oznámení kněz P. Gabriel, Jan M. Souček, OP.

Narodil se 25.12.1921 v Libici nad Doubravou. V roce 1942 maturoval na Reálném gymnáziu v Chotěboři a téhož roku vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové. Studium byl nucen přerušit pro nasazení do Německa na nucené práce během druhé světové války. Po návratu pokračoval ve studiu ve zmíněném semináři. V roce 1946 vstoupil do dominikánského řádu v Olomouci, kde 30. listopadu 1949 složil slavné doživotní sliby. 17.12.1949 byl vysvěcen na kněze. Na jaře roku 1950 byl s ostatními kněžími a řeholníky různých řádů vyvezen na příkaz státní moci do soustřeďovacího kláštera v Broumově. Téhož roku byli mladší kněží zařazení do útvaru PTP (prapor technických prací) a odveleni většinou na Slovensko. Po rozpuštění tohoto útvaru v roce 1954 mu nebylo dovoleno veřejně vykonávat kněžskou službu. Jako jiní kněží i on přijal manuální práci. Ponejvíce pracoval jako pomocný dělník ve stavebnictví, později jako skladník. Ve všech profesích byl hodnocen kladně jako schopný, zručný, svědomitý a zároveň velmi družný člověk. Mnozí spolupracovníci na něho s láskou vzpomínají i po létech.

V letech 1969-1974 byl spirituálem sester, soustředěných po roce 1950 v Broumově. V únoru 1974 byl opět zbaven státního souhlasu jako mnoho horlivých kněží a opět pracoval manuálně až do důchodového věku.

Jako kněz nikdy "nezahálel", setkával se s různými lidmi všech společenských vrstev, snažil se rozumět jejich životu a pomáhal jim řešit životní problémy ve světle víry. Po léta tak čerpal cenné zkušenosti, které pak po roce 1989 uplatňoval jako kazatel, kněz a zvláště zpovědník už veřejně. Proto byl velmi vyhledáván, neboť přistupoval ke každému člověku bez rozdílu s neobyčejnou laskavostí, dobrotou, trpělivostí a hlubokým porozuměním. Uměl též pobavit a rozesmát.

I v dřívějších pracovních podmínkách stále studoval. Měl zájem i o nové vědní obory. Až do svého stáří 84 let měl obdivuhodnou paměť. Nestudoval totiž vědu jako takovou, ale pro život, jak to naznačil ve svém posmrtném odkazu.

V roce 1990 a dalším přednášel při biskupství v Hradci Králové na filozoficko-teologickém kurzu, který byl hojně navštěvován. Z tohoto kurzu vzešly jeho pracovní příručky; jsou k dispozici i na internetu (i zde).

Svou lásku a dobrotu prokazoval též postiženým svěřencům v Ústavu sociální péče v Anenské Studánce, vedené tehdy Sestrami Nejsvětější Svátosti. Dokázal s velkou trpělivostí i tyto mentálně postižené dívky a ženy připravit ke všem svátostem včetně ev. biřmování. Měly k němu vztah jako k otci. Obracely se na něho ve svých těžkostech a bolestech. Uměl potěšit a povzbudit. I ve farnosti Lanškroun, kde bydlel od roku 1981 po odchodu do důchodu, pravidelně navštěvoval nemocné, ke kterým měl zvláštní vztah.

Jeho plodná kněžská práce vyvěrala z hluboké modlitby a zvláště ze mše svaté, sloužené i v těžkých podmínkách; byla vždy středem jeho života. Sloužil ji téměř do svého posledního dne života. Svěřené duše vedl k úctě k Božskému Srdce Páně a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ve farnosti slavil pravidelně první pátky a první soboty s krásnými a praktickými promluvami.

Ve svém životě byl skromný a nenáročný, nezištně rozdával své vědomosti. Pán ho odvolal z tohoto světa po těžké nemoci, snášené s příkladnou trpělivostí a odevzdaností do Boží vůle, ale ničím v životě nezlomeného a nezahořklého.

Své životní kredo předal před odchodem na věčnost nejen svým spolubratřím a kněžím, ale v jistých bodech může být adresováno nám všem: