PETR WURST-JELITO

Petr Bertholdův z Brna, zvaný Jelito (*1320-†1387)

biskup Petr Wurst-Jelito, český politik a diplomat. Narodil se v Dolním Třešňovci u Lanškrouna, kde byl do nedávné doby statek lidově pojmenovaný „Wurstgrund“. Studoval v Bologni, Perugii a v Římě. Stal se mistrem a doktorem práv. Byl kancléřem Karla IV. a tři roky zastával místo auditora causarum u papežského dvora. Tak uvádějí Petrův životopis augustiniáni od 18. století pod vlivem dvojího možného výkladu jedné věty z Balbínova díla Epitome historica rerum Bohemicarum, kde je uveden biskupův medailon. Historik Elbel zkoumáním nových archivních dokumentů zejména z Maďarska předkládá jiný životopis, byť v dalším shodný.

Biskup Petr Jelito pochází z Brna z měšťanské rodiny, otec se jmenoval Berthold (Perchtold). Měl bratra s predikátem Berchtold von Kuonitz. Přídomek vede k vladyckému rodu do Dolních Kounic. Vzdělání nabyl v Uhrách a pravděpodobně nebyl nositelem žádného akademického titulu.

V Uhrách také zahájil svou hvězdnou církevní a diplomatickou kariéru. Měl významné postavení na dvoře uherského krále Ludvíka a jeho bratra Štěpána, vévody dalmatského, chorvatského a slavonského. Jsou doloženy platy, které dostával od několika uherských kostelů a kaplí. Byl titulován jako Štěpánův kancléř a dvorní kaplan krále Ludvíka.

Roku 1356 byl jmenován biskupem v Churu. Zde jeho diplomatických zkušeností využívali Habsburkové (Albrecht II., 1321-1358), později pak přešel do služeb Karla IV. Byl přítomen i Karlově císařské korunovaci v Římě a těšil se významné přízni papeže Innocence VI., u jehož dvora působil. Jeho nejvýznamnějším počinem byla ambasáda k papežské kurii v roce 1368. Za odměnu byl přesazen do bohatší litomyšlské diecéze. Podle úmluvy zlistěné 9.6.1368 v italském Borgoforte byl litomyšlský biskup Albert ze Sternbergu povýšen na arcibiskupa magdeburského a do uvolněné Litomyšle přešel z Churu Petr Jelito. V Churu i v Litomyšli se zabýval především finančními záležitostmi. Od svého příznivce Karla IV. získal řadu výsad a privilegií; císař mu např. udělil týdenní plat z kutnohorské mincovny.

Roku 1368 byl jmenován biskupem v Litomyšli, kde působil čtyři roky. Doba jeho působení v Litomyšli je vyplněna snahou odstranit dlouhotrvající spory o prebendy s kapitulou. Celý litomyšlský episkopát se nesl ve znamení dvorských služeb. Uskutečnil další papežskou misi, tentokrát do Avignonu. Z důvodu častých pobytů v Praze zakoupil pro litomyšlské biskupství dům na Menším Městě Pražském (dnešní Malá Strana).

Jeho sympatie byly zaměřeny k údajnému rodišti v Dolním Třešňovci, a tak roku 1371 založil v Lanškrouně kostel svatých Mikuláše a Kateřiny (dnes sv. Marie Magdalény) a klášter augustiniánských kanovníků po vzoru litomyšlského kláštera (později mnichy zbořený a ponechána jen jedna budova jako špitál; dnes stavba neexistuje), který nadal statky a daroval mu ornáty a kalichy a podporoval po zbytek celého svého života. Klášter byl se svolením papeže Klementa VII. roku 1391 přenesen do sousedství kostela Panny Marie Nanebevzaté (dnes kostela sv. Václava), kde biskup Jan Železný vystavěl kamennou klášterní stavbu (husity byl vypálen, zachovala se pouze jedna sklenutá místnost, zřejmě konvent, dnes sloužící jako obřadní síň; po odchodu řeholníků do Olomouce byl klášter za renesance lichtenštejnskou vrchností přestavěn na zámek a přeměněn na sídlo vrchnostenského úřadu Lanškrounsko-lanšperského panství; dnes Městské muzeum).

Když roku 1371 abdikoval magdeburský arcibiskup, dosadil Karel IV. za arcibiskupa Petra, který mu byl velmi platnou pomocí ve válce o braniborské markrabství. Již víme, že na přímluvu Karla IV. došlo na pomezí let 1371-72 se souhlasem papeže Řehoře XI. k další změně v obsazení biskupských stolců. Albert ze Šternberka se vrátil z Magdeburgu do Litomyšle a Petr Jelito naopak z Litomyšle odešel na arcibiskupský stolec do Magdeburgu. V této době jeho dvorské služby téměř ustaly. Po přestavbě hradu v Tangermünde, kde císař trávíval své braniborské pobyty, zde Petr Jelito roku 1377 vysvětil kapli, vyzdobenou polodrahokamy a skleněnými puklicemi na způsob Svatováclavské kaple pražské katedrály. Byla to jistě prvořadá dvorská slavnost a pro Petra velká pocta. – Na novém působišti měl však spory s měšťany, zejména v Halle, a tak záhy (stejně jako Albert ze Šternberka) začal hledat cestu zpět, a to prostřednictvím krále Václava IV.

Následující období bylo v jeho životě zlomové. Jednak roku 1378 došlo k papežskému schizmatu Urbana VI. a vzdoropapeže Klementa VII., nato zemřel arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a uvolnilo se místo pražského arcibiskupa, které však Petr nezískal, ale mladík Jan z Jenštejna, a zemřel i císař Karel IV., jeho dobrodinec a přítel. Na nátlak královské rady uvolnil roku 1380 magdeburské arcibiskupství Adolfu Nasavskému (roku 1381 je obdržel Ludvík markrabě míšeňský) a náhradou byl Petr Jelito papežem Urbanem VI. přeložen na biskupský stolec v Olomouci. Se dvorem krále Václava IV. se pak již nestýkal.

Do Olomouce přišel v srpnu 1381 již jako postarší a unavený muž. Tam ho čekaly další spory s kapitulou a také s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten totiž neměl pochopení pro jeho finanční zájmy a transakce, a tak ho často nabádal k pastýřské horlivosti. S metropolitou žil v napjatém vztahu také proto, že se lišili v rámci papežského schizmatu v obedienci. Zatímco Jenštejn se přidržoval římského Urbana VI., Petr Jelito se spíše klonil k avignonskému vzdoropapeži Klementu VII., navíc výrazně podporoval sesazeného děkana vyšehradské kapituly schismatika Kuráta z Veselé. Byl kvůli tomu v klatbě, v níž zemřel v Lanškrouně dne 12.2.1387. Trvalo poměrně dlouho, než mohl být pochován v hrobce kláštera, který kdysi založil.

Petr byl hluboce ovlivněn prostředím Karlova dvora. Byl milovníkem hudby, mistrně ovládal hru na varhany (jedny daroval své katedrále v Churu) a je autorem mnoha mariánských písní. S pomocí a se souhlasem krále Václava IV. koupil pro sebe a své nástupce tvrz Dřevčice a ves Popovice. Olomoucké katedrále daroval nádhernou věžovitou monstranci a nechal zřídit nový oltář k poctě sv. Brikcia, přičemž požitky z tohoto oltáře dal údělem proboštu kláštera v Lanškrouně. V jeho osobním erbu je netradiční motiv: osel (celý, nebo oslice) s hlavou otočenou dozadu.

V roce 1936 byla Petru Wurstovi odhalena na venkovní zdi kostela sv. Marie Magdalény náhrobní deska a v Zámeckém parku jako zakladateli augustiniánského kláštera pomník a park po něm přejmenován na Park Petra Jelita-Wursta. - Pomník byl v padesátých letech minulého století odstraněn, neboť osoba arcibiskupa byla nevhodná pro ideu nově koncipovaného Parku Rudého šátku (dnes opět Zámeckého parku).

Zdroje:

[1] http://stare.lanskrounsko.cz/czech/historie/jelito.htm

[2] http://www.lanskrounsko.cz/czech/index.asp?idSekce=23

[3] Elbel, P.: „Petr Bertholdův z Brna řečený Jelito (†1387)“ in "Krajem Koruny země (Vlastivěda Lanškrounska)", s.67-72, Lanškroun 2002

[4] Elbel, P.: „Litomyšlský biskup Petr Jelito (1368-1371)“ in "Východočeské listy historické" 17-18/2001, s.71-86

[5] Elbel, P.: „Postoj olomouckého biskupa Petra III. Jelito (1381-1387) k církevnímu schizmatu“, článek in "Historiae" 1999, s. 9-22, Olomouc 2000

[6] Sekotová, V.: „Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně“ a „Kostel sv. Václava“ in "Krajem Koruny země (Vlastvěda Lanškrounska)", s.71-75, Lanškroun 2002

[7] Buben, M.M.: „Petr, zv. Jelito (Gelito)“, "Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů", s.256-258, Praha 2000

[8] http://web.katolik.cz/feeling/library/slovania.pdf, "5. litomyšlský biskup Petr Bertholdův z Brna, zvaný Jelito" in "Křesťanství na území Čech v kontextu centrálního středovýchodu Evropy v historickém období & Slovanský liturgický jazyk - cyrilometodějská staroslověnština jako liturgický jazyk - prokopská slovanská liturgie na Sázavě. Vybrané statě z děl předních odborníků s aktualizujícími obrázky, fotografiemi, doplňky a poznámkami z jiných zdrojů", s.156-157, Lanškroun 2004

[9] Cibulka J., Sokol, J.: "Soupis památek historických a uměleckých v okresu lanškrounském", s.11,12,151,152, Praha 1935

homepage    farnost Lanškroun     duchovenstvo