ŘK Farnost Lanškroun

Dřív, než se půjdeme projít lanškrounskými hřbitovy a jejich celoroční krásou (máme na mysli i ty v minulosti zrušené), se křesťansky/katolicky zamysleme nad jejich účelem. Text jsme převzali s dovolením z jiných stránek [1].

Hřbitov vede a zve člověka k poznání jeho hranic. Tou nejzákladnější hranicí je ohraničenost délky života. Je to velmi nepříjemné zjištění, že náš život skončí, a málokdo se s tím realisticky vyrovnává. Většina nás žije, jako kdyby na zemi měla žít věčně. Hřbitov nám tu mez připomíná, ať se mu vyhýbáme nebo ne. Tvůj život, člověče, skončí - a co bude pak?!

Materialista a hedonista řekne, že už není nic jiného, než rozpad do hmoty v rámci koloběhu látek v přírodě. Snad zbyde nějaká vzpomínka u někoho, kdo umře později. Jiný, který byl něčím známý a získal si popularitu a známost mezi lidmi, bude mít snad nad hrobem pomník, možná i pomníky různě po zemi. A někdo třeba ani nebude mít hrob, dají jeho zbytky do urny. A někoho jen tak volně rozsypou, aby z něj nezbylo nic, třeba z práškovacího letadla… A proto je třeba tady na zemi žít naplno, žít a užívat si, dokud je čas.

Věřící ale očekává, že se po smrti setká s Boží náručí. Věří, že smrt je jen přechodem z obtížného života na zemi, plného zkoušek, útrap a obtíží, ale také radostí, lásky a krásy, do věčného života v nekonečném společenství s Bohem. Do nekonečnosti splynutí v lásce Boží.

Ať chceme nebo ne, je hřbitov stopou Boží, která nám ukazuje pomyslnou bránu mezi pozemským životem a životem věčným, která se týká každého a z níž není nikdo vyňat, nikdo nemá žádnou výjimku, bohatí stejně jako chudí, šťastní jako nešťastní, vrazi i jejich oběti, nevěrci i věřící, pro všechny platí stejně. Omyl materialistů je v tom, že s tím nepočítají. Věčnost má totiž lidská bytost jako danou vlastnost od Stvořitele. Věčnosti se nelze nijak zbavit. Nedá se ztratit ani prodat, ani se jí zříci nebo ji zatratit. Je to dar vlastní naší přirozenosti. Budeme tedy žít věčně, ať chceme nebo ne, někdo v Boží lásce a někdo bez Boží lásky, tak, jak kdo sám chtěl. Písmo nás o tom přesně informuje...

Hřbitov je také místem setkávání. Proč by i nevěřící chodili na hřbitovy a zdobili hroby svých zemřelých? Někteří si s nimi chodí "povídat" a svěřují se jim se vším, co je potkává, jiní si sem chodí poplakat a ulevit emocionálnímu napětí a jiní, kteří hřbitov považují pro svého zemřelého za konečnou stanici, mu zdobí tu malinkou zahrádku jako projev své lásky, i když teď už marné, takový malý pomníček, dokud oni ještě žijí.

Věřící se zde také setkává s mrtvými, ale s pohledem upřeným na Krista a na věčný horizont lidství. Za zemřelé se chodí především modlit. Modlit, aby jim byl zkrácen nebo ulehčen očistec, aby už směli zažívat věčné spojení s Bohem, aby jejich předurčení k slávě synů Božích už bylo naplněno. Získává pro ně v milostné dny i jindy odpustky. Ale jeho láska se neomezuje pouze na prostor zahrádky na hřbitově, za své mrtvé i všechny ostatní zesnulé se modlí doma, v kostele a nejúčinněji s Církví při mši svaté. Jak může být šťastný, že se Církev modlí za všechny, za celou Církev trpící v očistných mukách nenaplněné lásky a v zasloužených trestech, že i když zemřou jeho blízcí, kteří by se za jeho spásu modlili, nebude jeho duše ponechána bez pomoci, přímluvy a modlitby.

Světélko na hrobě má připomínat oběť pozůstalých, společenství s Ježíšem v modlitbě a lásku k mrtvému, která vede za hrob a jejíž pozemská tvář pominula, věčná však jednou s určitostí nastane. Co by byl ale platný zlatý hrob obsypaný denně růžemi, když by chyběla modlitba? "Jeden jediný Otčenáš…", to šeptají duše v očistci, "ne kytky, ne věnce, ne soutěž o nejkrásnější a nejbohatší hrob, ale modlitbu, o tu prosíme."

Kříž na křesťanském hřbitově upozorňuje na nekonečnou oběť lásky Syna Božího, která otevřela bránu smrti do věčného života. Zde je to správné místo pro vděk, lásku, prosbu, naději, odevzdání sebe i druhých. Bez reality Kříže je lidský osud nelišný od osudu zvířat. Je to jako stále otázka víry a nevěry.

Stopa Boha, která vede přes hřbitov, přivádí každého k zamyšlení: A co já, až umřu? Co se mnou bude? Povede ke změně celoživotní orientace tak, aby mířila k Bohu?

V Lanškrouně byly v minulosti celkem tři hřbitovy, které dnes nahrazuje jeden, nový, městský. Byl už ve středověku zrušený hřbitov u kostela Panny Marie, dnes sv. Václava, u kostela sv. Marie Magdalény, zrušený roku 1893, a u sv. Anny, zrušený roku 1903. Chceme se všemi procházet, obdivovat jejich krásu a pozvat všechny návštěvníky stránky k modlitbě za zde odpočívající zemřelé.


zimní hřbitov je bílou plání, z níž vystupují jen zachumelené pomníky a ojíněné kříže (16.01.2006)

Jarní hřbitov s narciskami a bledulemi jsme nějak nestihli kvůli dlouhé zimě, a tak se s námi pojďte projít prázdninovým - srpnovým - hřbitovem.

Letní, prázdninový Městský hřbitov ukazuje, o který hrob pečuje někdo místní a který má v péči někdo vzdálený. Horka vyžadují, aby živé květiny, ať v zemině nebo řezané, stále někdo zaléval a vyměňoval. Ti, kdo nemohou být často na hřbitově, zdobí hrob umělými květinami nebo nechají hrobovou horní desku holou. A tak to, že některý hrob je holý a jiný nazdobený není kritikou, protože z křesťanského/katolického pohledu není tolik podstatné, jak hodně je hrob ozdoben, jako to, jestli je na pohřbeného pamatováno modlitbou.

Našli jsme hroby jako zahrádky i hroby kryté holou deskou..., nazdobené i holé..., české i německé..., zapomenuté i pečlivě opečovávané..., dospělých i dětské (ty byly nazdobené, a přece smutné), Svaté pole Kongregace sester Nejsvětější Svátosti nás překvapilo počtem pohřbených sestřiček..., hroby s pomníky klasickými, uměleckými v předválečném stylu i novodobě moderními..., hrobky ve hřbitovní zdi i Rudoarmějce, který připomněl potřebu modlit se za padlé ve válkách..., pomníky se symboly různé náboženské příslušnosti, katolické, protestantské, pravoslavné..., pestrou směsici ve všech možných vzájemných kombinacích, ale také urny na hrobech, v urnovém háji a v kolumbáriu, rozsypovou loučku... Tak tady odpočívají naši blízcí... je jich tu mnoho generací. - Také jsme pozorovali zeleň na hřbitově... je hezká, jako malý lesopark se svými břízami, smrky, modříny, smutečními vrbami a a nízkými keři rododendronů, šumícími ve větru, s mámivou hrou světel a stínů, sluncem a skrytostí..., někde však vidíme nešetrně ošetřené túje, že až uschly a trčí jako stromoví nebožtíci, všude je osekaná tráva i na zapomenutých hrobech... hřbitov je upravený a pečuje se o něj. A přece ještě něco: všichni jsme si přinesli klíšťata, takže pozor na ně! - Navštívíme hřbitov ještě na Dušičky, večer, kdy bude nejkrásnější...

Je 30.09.2006, teplé pozdní odpoledne, čas jako stvořený pro vycházku. Dovolíme si vás pozvat na procházku oběma zbývajícími hřbitovy, zrušenými před více než 100 léty, tak, jak jsme slíbili v úvodu stránky.

Brána byla uzamčená, ale podél zdi jsme došli ke vchodu školy na Dobrovského ulici. Z té strany je hřbitov oplocen jen drátěným pletivem a uprostřed jako uzávěra brána z jednoho pletivového pole, navíc pootevřená.

Bývalý hřbitov má parkovou úpravu s obrubníky a širokou cestou kolem kostela vysypanou drobným bílým štěrkem. Ze tří stran je obehnán plnou zdí, na západní straně s udržovanou Erxlebenovou hrobkou. Pletivo na severní straně vytváří opticky nenásilný přechod do zeleně areálu školy. Kromě zeleně jsme zde našli spadané kaštánky z jírovce na Dobrovského ulici (poradíme skautíkům na "zvířátka") a prohlédli si renovované náhrobky na kostelní zdi. Jsou skutečně nádherné. - Obejdeme kostel a opět vyjdeme ven; zavřeme za sebou drátěnou bránu.

Ještě se projděme na zrušený hřbitov u kostela sv. Marie Magdalény. Z ulice 5. května vyhlíží, jako by šlo o něčí velkou zahradu, snad patřící k domu na místě jednoho z křídel starodávného lazaretu. Že jde o pozůstatek něčeho náboženského, dosvědčuje masivní kříž s korpusem Pána v nadživotní velikosti. - Hřbitov je od ulice 5. května ohrazen ozdobným kovovým plotem, západní stranu ohrazuje kostel sv. Marie Magdalény, východní již zmíněný dům a ze strany Lorencových alejí tvoří určité ohrazení vysazené nesouvislé živé ploty z hlohu.

Bývalý hřbitov má rovněž parkovou úpravu. Středu vévodí pomník padlým v sedmileté válce. Na zdi kostela jsme našli dvě pamětní desky a jednu náhrobní desku kněze, sloužícího v 18. století na lanškrounské faře (P. Artzta); vše poněkud omšelé.

Sluníčko se sklání níž a níž... rozloučíme se... A příště vás pozveme na procházku dušičkovým Městským hřbitovem, vyzdobeným a se světélky J.

Dušičkový hřbitov, krásný a osvětlený, zve k setkávání s těmi, kteří nás předešli na věčnost, k meditaci o konečnosti a smyslu života, o křesťanských pravdách, o přehodnocení životní hodnotové orientace a o nápravě/změně života. Zveme vás k nekomentované procházce.