ŘK Farnost Lanškroun - kostel sv. Václava

včlenění kazatelny
3 kartuše ze života sv. Jana Křtitele

pět chrámových oblouků v pozadí

obřízka sv. Jana Křtitele
(Lk 1,57-64) detail
detail sv. Zachariáše - detail nápisu

kázání pokání a křtu
(Mt 3,1-15;Mk 1,3-9; Lk 3,1-22;
Jan 1,15-37) detail

stětí sv. Jana Křtitele
(Mt 14,1-11; Mk 6,17-28)
detail

komplet kazatelny

Anděl Posledního soudu

symetrie oltářů a ostatní výzdoby se týká i stříšek

Bůh Otec jako Věkovitý

Děkanský kostel sv. Václava byl postaven v první polovině 14. století. Chrámovou loď doplňuje kněžiště (presbytář) se zákristií, zděná kruchta, boční kaple a věž se čtyřmi zvony. Kostel dvakrát vyhořel, v roce 1645 zcela, a prošel několika rekonstrukcemi. V nejstarší době byl spojen s klášterním komplexem, po změně na zámek byl přístup zazděn. V posledních letech byl podstatně modernizován.

Kostel sv. Václava je místem, kde se naše farnost schází nejčastěji. Není středověkou památkou, historickým klenotem města, ale živým domem Božím, kde se jeho místní církev shromažďuje k oficiálnímu a veřejnému katolickému kultu. Zde vytváříme viditelné společenství s Bohem. V kostele je trvale uchovávána Nejsvětější Svátost oltářní.


podvěží, využívané jako chrámová předsíň, s nástěnkami	pohled na vchod/východ s křtitelnicí jako kropenkou	před vstupem náš pohled zamíří přes chrámovou loď k oltáři - svítí věčné světlo - je zde ve Svátosti přítomen Bůh. Vzdáme mu povinnou poctu.

pamětní deska donátorovi Janu von Liechtenstein a biskupovi Josefu Janu Haisovi s popisem prací při rekonstrukci ukončené v roce 1879	pamětní deska na rekonstrukci děkanského chrámu sv. Václava, dokončené v roce 1997	pamětní deska P. Josefa Kacálka, lanškrounského děkana v letech 1968-1993

Prošli jsme podvěžím, patou věže, která se využívá jako chrámová předsíň. Uvítaly nás po stranách nástěnky s plakáty různých farních a církevních aktivit a také s pořadem bohoslužeb; tato část kostela je volně přístupná. Ostatní části chrámu jsou už jištěné vícestupňovými zabezpečovacími zařízeními a alarmy. Nám byl dovolen vstup - vstupme proto do chrámové lodi.

Nacházíme se v zadní části hlavní chrámové lodi. Vidíme zde tři oblouky, jimiž je sklenut zděný kúr pro zpěváky s varhanami a s lavicemi. Na levém sloupu je pamětní deska s reliéfem hlavy P. Josefa Kacálka, který spravoval farnost 25 let, a s jeho životními daty, na zadní stěně lodi pamětní desku se zápisem o rekonstrukci kostela ukončené v roce 1879, na levé části obdobný z rekonstrukce v letech 1996-1997. Na zadních stěnách jsou nástěnky s farními projekty a s popisem interních činností.

Jsme u křtitelnice, do poslední přestavby součásti kompletu se sousoším křtu Páně. Při instalování nového mobiliáře a změně tvaru kněžiště (presbytáře) tak, aby lavice byly co nejblíže obětního stolu, byla její funkce změněna a slouží jako velká kropenka. Před vstupem do prostoru chrámu se zde každý přežehná se svěcenou vodou. Mnozí poklekají, aby vzdali úctu Bohu, jenž je zde uctíván a trvale přítomen ve svatostánku na oltáři.

Náš pohled míří přes celou loď i presbytář k hlavnímu oltáři. Kostel má bílou vnitřní výmalbu bez obrazů a jeho výzdobu tvoří barokní mobiliář. Je světlý, čistý, upravený, střídmý, s jednoduchou klenbou, v níž jsou v otvorech po v minulosti zavěšených lustrech instalována vyústění horkovzdušného topení. Loď je vyplněna dvěma řadami lavic; pravá část je uprostřed proti bočnímu vchodu rozdělena na přední a zadní sekci. - Projdeme kostel v jeho podélné ose k hlavnímu oltáři a zpět a nejprve si prohlédneme jeho pravou (jižní) stěnu a cestou zpět levou (severní) stěnu s boční kaplí.

Hlavní loď má tři pole. Boční zdi s opěrnými pilíři jsou zachovány ze starší stavby. Uvnitř jsou proti opěrákům představeny pilíře s pilastry, nesoucí příčné a podélné pásy. Pole jsou zaklenuta křížově. Triumfální oblouk je půlkruhový. U západní stěny je kruchta vypjatého půdorysu, na třech obloucích, křížově podklenutá. Balustráda je členěna pilastry a ukončena římsou. Loď byla do dnešní podoby upravena v 19. století.

Můžeme si prohlédnout čtyři okna, dvě zadní, poloviční (čekající dosud na donátora), jsou proti sobě na kruchtě, kam se podíváme později, střední s mozaikou sv. Kláry a přední s vyobrazením sv. Antonína Velikého, poustevníka. Emailovaná vitráž u sv. Antonína obsahuje nápis v překladu "Věnováno rodinami Müllerovou, Langerovou, Bergmannovou a Siebigerovou" a u sv. Kláry verš z bible Dan 12,3 "Spravedliví budou zářit jako hvězdy." - Uprostřed zdi je boční vchod, bez kropenky, s pořadem bohoslužeb, přístupným jen v době otevření kostela..


pohledy do přední části hlavní lodi s obětním stolem a bočními oltáři sv. Antonína vpravo a Dobrého Pastýře vlevo. Na loď navazuje za triumfálním obloukem kněžiště (presbytář) s klenbou a s hlavním oltářem		tzv. věčné světlo, lampa, jejíž světlo upozorňuje na uchovávanou Eucharistii (detail lampy)	ústřední část oltáře sv. Antonína Paduánského	barokní výzdoba kostela tvoří jeden komplet

okno v přední části lodi s obrazem sv. Antonína Velikého, poustevníka (atribut: kříž se zvonečkem) (detail detail dedikace)	okno ve střední části lodi s obrazem sv. Kláry (detail1 detail2 detail textu)	na kruchtě jsou dvě protilehlá poloviční okna pouze ornamentální výzdobou obvodu okna	"obláčková" kartuš v nejvyšší části oltáře s nápisem Magnificat a postavami události Navštívení	oválný medailón sv. Antonína Paduánského

boční oltář sv. Antonína Paduánského	socha sv. Jana Nepomuckého	oltářní obraz	tumba Božího hrobu, svatostánek k přechovávání Eucharistie v období svatého Třídení	socha sv. Floriána

Oltář sv. Antonína Paduánského [rozuměj: z Padovy v Itálii] je rakvovitá mensa. Retable s obrazem vybíhá vzhůru do nástavce omezeného římsovými volutami a vrcholící pozlacenou palmetou. Po stranách obrazu jsou šikmo postavené pilíře s představnými sloupky, s hlavicemi zdobenými volutami a rokaji, nesoucí zprohýbaný úsek kladí. Nahoře vidíme dvě sošky (P.Maria a sv. Alžběta) scény Navštívení Panny Marie (Lk 1,39-55) štíhlých poměrů s tvrdě řaseným šatem, za nimiž je obláčková kartuš s nápisem "Magnificat". Vedle jsou sedící andělé. Před pilíři vystupují konzoly se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána, stejného typu jako sochy Navštívení. Oltářní obraz představuje Madonu s oblakem hvězd, která sedí před sloupem a vede za ruku Dítko, jemuž sv. Antonín Paduánský líbá ruku. Na zemi je pochodeň, v pravém rohu tři putti s otevřenou knihou a lilií, v oblacích andělé. Madona je oděna fialovým šatem a světle modrým pláštěm. Oltář s obrazem pocházejí z 1. poloviny 18. století.


obnovená okna ze 14. století kúru nad zákristií				nový obětní stůl a ambón

Došli jsme k "vítěznému (triumfálnímu) oblouku", oddělujícímu chrámovou loď od presbytáře. V prostoru pod ním jsou umístěny obětní stůl s ambónem a na stěnách zavěšeny kazatelna a sousoší Křtu Páně. Podívejme se však nejprve na protilehlou stěnu, kde byla vpravo za kazatelnou obnovena středověká okna kúru (oratoře) nad zákristií. - V prostoru vítězného, triumfálního oblouku je nový obětní stůl z leštěné světlé žuly a ze stejného materiálu i kamenný ambón, obojí v kněžišti, prodlouženém při poslední rekonstrukci chrámu v roce 1997. Reforma mše svaté, provedená II. vatikánským koncilem, osamostatnila oltářní obětní stůl a přenesla ho blíž k lidu, který ho nyní může obklopovat a sdílet společný stůl, tak jako tomu bylo ve Večeřadle při Poslední večeři. Bohoslužba zády k lidu byla nahrazena sloužením mešní oběti tváří k lidu. Vznikla ale nová otázka kvůli svatostánku, v němž se uchovávají rezervní, při mši svaté proměněné Hostie, Tělo Páně [hostie - oplatka z nekvašeného pšeničného těsta, voda s moukou]. V některých kostelích se Eucharistie uchovává ve svatostáncích, umístěných ve zdi na boku vedle obětního stolu; v kostelech s historicky cennou výzdobou byly oltáře zachovány a Eucharistie se uchovává ve svatostáncích umístěných na nich; tak je tomu i v našem kostele sv. Václava.


optika trochu zkresluje ale i zdůrazňuje fakt polohy obětního stolu "uprostřed Božího lidu"				historické snímky - kvůli kříži z masivního stříbra... již není, byl zcizen neznámým pachatelem v dubnu 2005 a dosud nenalezen

Před sebou máme kazatelnu, používanou jako "pódium" knězem při kázání po celou éru křesťanství. Dnešní elektronické ozvučení kostelů činí z kazatelen nepotřebnou část kostelního "nábytku" a vytlačilo je svými mikrofony a reproduktory; kazatelnu kněz použije, chce-li na své ovečky pohlížet shora. :-) Kazatelna má vchod ze zákristie po schodech balustrádou z prolamovaných boltcových ornamentů. Ambón je čtyřboký se skosenými hranami, na nichž jsou volutové pilastry s rýhováním. Na dvou pilastrech jsou andílkové s klasy, se stromem a se sekerou, mezi nimi reliéfy v kartuších, které představují narození, kázání a stětí sv. Jana Křtitele. Pod reliéfy je na římse kartuše z boltců, prolomených mušlí, růží a hřebínků. Spodek ambónu se zužuje a přechází v hlavicovitý útvar s volutami na stranách a s boltci a hřebínky v polích. Praktická poznámka: pozor na hlavu, nebyli byste první, kdo by si způsobili úraz; naši předkové byli zřejmě nižších postav... Dřevěná řezaná stěna je zdobená záclonou a kartuší s růžemi. Stříška je ovroubena římsou z volut s lambrekýny, sedí na ní troubící anděl (k Poslednímu soudu?) se čtyřmi putti. Pochází z 1. poloviny 18. století.

Křtitelnice tvoří protějšek kazatelny. Na podstavci reprodukujícím spodek ambónu, osazeném dvěma andílky s křížem a knihou, je skupina Křtu Kristova (Mt 3,13-17; Mk 1,9-11; Lk 3,21n; Jan 1,29-34). Dvě štíhlé, mírně prohnuté postavy s rouchy zřasenými do ostrých záhybů, Pána Ježíše a sv. Jana Křtitele, jsou mezi skalisky s rákosím a vodou. Stříška je podobná jako u kazatelny, je na ní sedící postava Boha Otce jako "Věkovitého" [Dan 7,9] a stuha s latinským nápisem "Sanctus Sabaoth" [Svatý zástupů]. Pochází z první poloviny 18. století. Do sestavy patří i mramorová nádrž na vysoké noze, se kterou jsme se setkali u vchodu/východu jako s kropenkou.


	SOUSOŠÍ KŘTU PÁNĚ sv. Jan Křtitel křtí v Jordánu P. Ježíše - světec lije říční vodu na Spasitelovu hlavu. Zároveň zde vidíme obraz Nejsvětější Trojice: Bůh Otec nahoře, sestupující Duch Svatý jako holubice nad sousoším, a křtěný Boží Syn
ambónový spodek pod sousoším		detail křtu	detail rákosů a vodopádů

Pro samou historii bychom neměli přehlédnout to, co je důležitější než výzdoba kostela nebo dokonce chrám samotný, a to, že je zde "pracoviště" kněze, jáhna, ministrantů, kostelníka, zdobiček, uklízeček a všech ostatních pomocníků, jimž jde o službu Bohu na obnově a růstu duchovního života všech lidí, že se zde vytváří společenství, v jehož středu je přítomný sám Bůh. Tuto současnost si ukážeme na několika vybraných detailech mobiliáře a liturgických předmětů.


	ozdobený obětní stůl (leden 2006 - liturgické mezidobí)

centrum bohoslužebného prostoru	sedes pro kněze a ministranty	křeslo pro předsedajícího	lavice a výzdoba

pultík s bohoslužebným "náčiním"	kalich připravený k bohoslužbě	ministrantské sedes a kostelnická lavice	výhled přes kostelnickou lvici

po zcizení kříže na oltáři je hlavním křížem tento misijní	ministrantský zvonek	zvonek s vnějšími kladívky pro ohlášení začátku mše svaté

Jsme zhruba uprostřed chrámového prostoru - vhodná chvíle na "odpočinek". Za námi je celá chrámová loď, vidíme i kruchtu s obnovenými varhanami, jež vyhledávají přední varhaníci. A pohleďme vpřed, do presbytáře, kterému vévodí hlavní oltář... Kostel je krásný... skutečný Boží dům.

Presbytář se skládá ze dvou obdélníkových polí zaklenutých křížově a v závěru půdorysu pěti stran osmiúhelníka. Klenby jsou žebrové, výše než klenby lodi. Žebra úzkého, hruškovitého profilu se sbíhají na polygonální konzoly, z nichž střední pár je zdoben drobnými arkádami, ostatní vodorovnými žlábky. Svorníky závěru a přilehlého pole jsou terčové, svorník druhého pole je válcový. V závěru presbytáře jsou čtyři hrotitá okna, nově upravená; každé sklo zalito v olovu. Okna kúru nad zákristií (oratoře, půdy), zazděná v 19. století, byla obnovena při rekonstrukci v roce 1998. Zvenčí jsou neodsazené opěráky z 2. poloviny 14. století.


středověký presbytář		dva pohledy, stejné a přece jiné

tzv. purkmistrovské či konšelské a vrchnostenské či liechtensteinské lavice s erby a výzdobou čel lavic, erby jsou intarzované barevným dřevem; zazděný vchod do bývalého kláštera s ozdobným kamenným ostěním

malovaná okna presbytáře s donací emailované mozaikové výplně oken odleva:		sklenutí koruny presbytáře	"Podívej..."

sv. Maria a sv. Jan	sv. Cecílie a sv.Josef	sv. Barbora a sv. Valentýn	sv.Anna a sv. Vojtěch (Adalbert)

svorníky klenebních konzol s erbem Liechteinů, městským erbem a symbolem Ducha Svatého			konzoly žeber klenby

V presbytáři (kněžišti) upoutávají pohled konšelské a vrchnostenské lavice s erby vykládanými barevným dřevem a zdobené dřevořezbou. Za liechtensteinskými lavicemi se v blízkosti hlavního oltáře krčí zdobné ostění vchodu do bývalého kláštera, komory před kapitulní síní. Vchod je zazděný. Z jeho výšky můžeme usuzovat, že středověcí mniši byly drobné postavy, tak kolem 150 cm výšky.

Pohleďme vzhůru na klenbu. Trochu se točí hlava, ale pohled do 14 m výše stojí za to. I tam jsou drobné, barevné skvosty. Pohled sklouzává až k oknům, která jsou malovaná a mezi nimiž je zavěšen oltářní obraz patrona kostela, českého knížete sv. Václava. Světec, který je oblečen v modrém šatu se zlatým pásem, s medailonem na řetězu, v růžovém hermelínovém plášti s cípovou korunou klesá na levé koleno a chytá se kruhu ve dveřích. Vlevo muž v modrém oblečení a v červeném plášti, s hermelínovou čepicí s pérem, probodává světcova prsa. Předpokládá se, že je to podle Svatováclavské legendy sám jeho bratr Boleslav.


oltářní obraz	hlavní oltář - celkový pohled		detail oltářního obrazu sv. Václava

			oltářní mensa

levý deskový obraz detail	svatostánek s Ježíšovou tváří	dva cherubové nad svatostánkem	pravý deskový obraz detail

	pohled od oltáře

Hlavní oltář je dílem Jana Kastnera. Oltář je dřevěný s přední deskou, napodobující mramor. Na oltáři je svatostánek s dvířky, na nichž je znázorněna zlatě polychromovaná tvář Ježíše Krista. Nad svatostánkem je skupinka dvou archandělů, adorujících Nejsvětější Svátost. Pravý deskový obraz znázorňuje dle našeho názoru biblický výjev Melchisedechovy oběti přinesené Hospodinu (Gen 14,18-20; Ž 110,4) nebo snad obětní hod midjánského kněze Jitra, Mojžíšova tchána (Ex 18,1-12), ne, jak tvrdí literatura, Mojžíšův zápas s Amalečany (Ex 17,9-16). Levá deska zobrazuje Izákovo obětování Hospodinu Abrahamem (Gn 22,1-18) se všemi zmíněnými prvky včetně nože, náhradního beránka a zásahu anděla. - Oltář působí dojmem stavby, chrámu a zakončen v nejvyšší části věžičkou s křížem. - Při přechodu před svatostánkem nezapomene uctít Krista pokleknutím nebo alespoň úklonou.

Zákristie, podlouhlá přístavba k presbytáři, má dva vchody, jeden u kazatelny a jeden u hlavního oltáře, oba s jednoduchým kamenným ostěním, které je opatřeno zvonky s pleteným zdobným popruhem zakončeným mosaznou ozdobnou rukojetí. Ohlédneme se ještě k hlavnímu oltáři a již jsme v "chrámové kuchyni". Jsou zde věšáky s ramínky ministrantských komží, klerik a ornátů, visí zde štoly a cingula, a skříně na liturgické potřeby, lekcionáře, mešní víno, kadidlo a různé kostelní textilie, roušky a plátna. Povšimli jsme si i zrcadla na jedné výplni - aby byli všichni klerici a ostatní pomocníci kněze řádně upravení. Interiér je prostý, vybílený, ale s obnovenou dlažbou, vodovodem k mytí, doplňování vody do váz i k úklidům a s malou výlevkou; také jsme zjistili, že plechové dveře jsou vstupem na schodiště na kazatelnu a replika středověkých že je elegantní a historizující vstup do malé komory s vázami, květináči a úklidovými nástroji a preparáty. Ve vstupu do presbytáře je i hlavní elektrický rozvaděč s velkým ovládacím panelem pro různá zařízení v kostele. - Zaujalo nás dřevěné schodiště, vedoucí kamsi zprostřed zákristie, a požádali o dovolení pana kostelníka. "Když to bude k větší cti a slávě Boží..." Tak snad ano.

Jsme nahoře. Ještě před několika lety zde byl sklad nepotřebných, vysloužilých věcí. Dnes nás vítá bílá, nezařízená místnost s padacími dveřmi, středověkými okny vedoucími do presbytáře jako jeho kúr a jedinou ozdobou jsou olověné výplně klenební kružby, ozdobené jen minimálně a kovářsky. Nacházíme se v nejzachovalejší a nejstarší části kostela. Okny se nabízí pohled na hlavní oltář, protilehlou zeď presbytáře a ho hlavní lodi, na triumfální oblouk s kazatelnou a sousoším Křtu Páně i na kruchtu z 18. století s renovovanými varhanami a výstupy horkovzdušného vytápění. Zkusme se na chvilku zasnít, vzdálit se dnešku a představit si, jak to mohlo být dříve, před staletími...

Je 14. století. Kostel vypadá překvapivě jinak, i když je ve stejných základech. Byl zřejmě neomítnutý zevně i uvnitř, a tak působí monumentálněji, jako hrad, a je v něm méně světla, je šerý. Presbytář se zákristií jsou z kamene, loď je vyzděna jen částečně a svrchní část je celá ze dřeva včetně stropu. Výzdobou jsou malby na dřevě anebo stojací či závěsné obrazy, na dřevě i na plátně. Oblast za hlavním oltářem, malým, podobným zachovalému v kostele sv. Marie Magdaleny, je zdobena sukny v liturgické barvě. Osvětlení kostela je sporé - svíce na oltáři, několik olejových lamp jako věčné světlo a lucerny zasazené ve stojanech, každá s jednou svící. O velkých svátcích se rozžehnul hlavní lustr s mnoha desítkami svíček. Hudební doprovod byl pouze na dechové, strunné a bicí nástroje, varhany ještě nebyly vynalezeny. A Boží lid? Je jiný, zdá se nám, aspoň co se týče oblečení. Muži nosí suknice do půl stehen a jakési vesty, ženy dlouhé přehozy se střapci, v nichž se celé ztrácejí. Kostel je vždy plný, ano, nezbývá místa... měl by se rozšířit nebo postavit nový. Nejsou zde žádné lavice, všichni stojí.

Postarší mohutný farář vychází ze zákristie v průvodu několika kaplanů a mnoha ministrantů k oltáři, je to dlouhý průvod. Z oratoře, v níž se teď nacházíme, znějí zpěvy antifon a žalmů. Bohoslužba je vedena v latině, lidé zpívají staročeské hymny a chorály. Jejich hlas je mohutný a vážný. Slyšíme střídavý zpěv mezi kněžími a schólou a potom při stupňových modlitbách střídavý zpěv schóly a lidu. Hlas zvonků ohlašuje brzké proměňování a pozdvihování, všichni lidé padají na kolena a bijí se v prsa. Vzhůru stoupají proudy kadidlového kouře. K svatému přijímání přistupují téměř všichni, trvá to velice dlouho, i když podávají všichni kněží. Podává se "pod jednou". Po obřadném umývání liturgických nádob vychází děkan z presbytáře, předstupuje před shromážděný lid a káže. Jako by si to neuvědomoval, káže střídavě v latině a češtině, občas mluví i německy. Všichni mu rozumí a přikyvují. Probírá se Eucharistie, otázky přijímání "pod jednou" a "pod obojí" způsobou. Závěr patří vzývání Panny Marie a zpěvu hymnů na její počest. Děkan se vrací k oltáři, všem požehná a v průvodu se vrací do zákristie. Lid ještě velmi dlouho zpívá náboženské písně, se všemi slokami, v očích je vidět lásku a nadšení.

Pojďme se podívat časně ráno nebo pozdě v noci... kostel a faru spravují augustiniánští kanovníci a v tuto dobu mají společné ranní a večerní modlitby a zpěvy, matutina, primy či vespery s kompletářem, pro nás stačí "chvály". Svítí jen svíce na oltáři, kostel je jinak temný. Mniši jsou shromážděni kolem oltáře a zpívají sólově nebo vícehlase modlitby a odpovědi. Jejich hlasy se rozléhají presbytářem a navozují pocit důvěrného vztahu s Nekonečným. Svíce zhasínají a nám se ani nechce odejít...

Je červenec 1645, týden po požáru, kdy celý kostel lehl popelem. Všichni jsou zamlklí, jako opaření, prohlížejí spáleniště. Kněžím se na poslední chvíli podařilo vynést z ohně několik ciborií s proměněnými Hostiemi a zachránit klenot - sochu Panny Marie, jíž byl kostel zasvěcen. Ta je teď u nich na faře. Obhlížejí ohořelé trámy, zbytky oltářů, roztavené zbytky zlata v popelu... a jde jeden hlas... Kde se teď budeme scházet k bohoslužbám? a také: Kdo to udělal? Jestli to není důsledek nařízení, jímž vrchnost zakázala s okamžitou platností utrakvistickou bohoslužbu, msta... Ještě že zbyl kostel na předměstí, malý a dřevěný, sv. Kateřiny a Mikuláše... město bez kostela by nebylo městem!

17. století skončilo... kostel je opravený, celý zděný, to zásluhou liechtensteinské vrchnosti, která většinu nákladů zaplatila ze své pokladny, ale také díky sbírkám a neobyčejné obětavosti farníků = občanů. Jsme na nějaké velké slávě - je zde královéhradecký biskup se svými vikáři a lidí nepočítaně. Nepřišli jsme včas, jde zřejmě o nějaké rokování. Aha, už rozumíme - vše je v němčině, tak jako na městské radě, všude je teď jen němčina - a jedná se o vysvěcení opraveného kostela. Biskup se ptá: "Proč německá farnost v Lanškrouně chce patronaci "durch heiligen Wenzel", když je německých patronů přece dost, proč českého knížete, warum böhmischen Fürsten?" A oni říkají, že jsou německými Čechy, ne českými Němci, proto že chtějí svého knížete jako patrona... pozoruhodné a nečekané... V duchu se podivujeme jejich národnímu cítění a říkáme si, jestli ho máme takové my, a co naše děti, jestli znají alespoň slova naší hymny? - Po chvíli přijíždí sám kníže von und zu Liechtenstein. Seznamuje se s výsledkem jednání a slibuje podstatnou úhradu nákladů na výzdobu kostela včetně pořízení oltářního obrazu od mistra z Vídně. - Je rozhodnuto. Od nynějška bude psát mariánský kostel nové, svatováclavské dějiny.

Ještě naposledy se porozhlédneme po kostele minulých dob. Vidíme zde již lavice, konšelské i vrchnostenské, lavice náboženských, městských profesních a cechovních bratrstev s jejich prapory a korouhvemi. V lavicích stojí lucerny k osvětlení. Lidé jsou svátečně oblečení, mnozí muži v uniformách místní gardy nebo v krojích bratrstev, měštky v hermelínových šatech s kožešinami a klobouky s péry, prosté ženy v krojích mariánských družin, je zde i ponocný s halapartnou a vzadu má své místo i mistr popravčí, kat, se svou rodinou. Vzadu stojí ti nejchudší, nejnemajetnější a nejbezvýznamnější. Mezi nimi stojí Ježíš, jeho láskyplné, zářící a přece hluboké oči nelze přehlédnout...

Vycházíme ze zákristie kolem misijního kříže a pod kazatelnou se podél ambonu protáhneme k levému bočnímu oltáři Dobrého Pastýře. Opět praktická poznámka: pozor na hlavu, nebyli byste první, kdo by si způsobili úraz; naši předkové byli zřejmě nižších postav... Oltář Dobrého Pastýře tvoří protějšek oltáře sv. Antonína Paduánského a shoduje se s ním v rozvržení. Na konzolách jsou sochy sv. Zachariáše a sv. Alžběty. V nástavci dvě sochy Zvěstování. Oltář s obrazem také pocházejí z 1. poloviny 18. století.

Na oltáři je umístěna socha Panny Marie s nahým Děťátkem, což je sice dost neobvyklé u gotického ztvárnění, ale odráží zřejmě místní chudobu pohraničního hvozdu. Soška pochází z 1. poloviny 14. století a byla nejspíše součástí oltáře v původním mariánském chrámu, odkud byla zachráněna při požárech sedmnáctého století. V roce 1996 byla restaurována akademickou malířkou Tamarou Beranovou.

Boční loď přiléhá ze severu k hlavní lodi a je do ní otevřená dvěma oblouky. Vstupme do lodi, dříve oddělené skleněnou výplní.

Loď je rozdělena pásem, vycházejícím z opěrného pilíře hlavní lodi na dvě pole sklenutá křížem. V polích jsou ve dvou patrech okna zakončená segmentem. Jde o přístavbu z roku 1653. Boční loď nemá žádný oltář ani lavice a slouží spíše jako vedlejší prostor pro rodiny s dětmi, s kočárky a malými uličníčky. Je zde několik židlí pro rodiče. Z hlavní lodi sem byla přenesena socha Nejsvětějšího Srdce Páně z carrarského mramoru a v životní velikosti. Vedle ní stojí zpovědní místnost, osvětlená a s vytápěním, zařízená jako příjemná hovorna. Po vnější stránce musí být zpověď-svátost smíření zde velmi příjemnou záležitostí. Pro ty, kteří mají s touto formou pohovoru problém, je zachováno kající klekátko a mřížka. - Ještě zvědavý pohled "z podloubí" do kostela... a pojďme na kúr.


zvědavý pohled vlevo do boční lodi - ano, i tam jsou okna s vitráží	v kapli je pět oken; dvě větší s emailováním, dvě menší nahoře s ornamentem po obvodu a kruhové v průčelí kaple nad nepřístupným vchodem	socha Božského Srdce uprostřed stěny boční kaple, detail	židle v boční lodi

	okenní vitráž Zvěstování	okenní vitráž Zjevení Božského Srdce sv. Markétě M. Alacoque	pohled od středního pilíře hlavní lodi na kúr

	zpovědnice	interiér zpovědní místnosti

socha Božského Srdce Páně	náhled do zpovědnice (zprava)	klekátko k mřížce (zleva)

		pohled očí sochy Božského Srdce Páně, dívají-li se k oltáři anebo do lodi

Nad vchodem v podvěží byla zavěšena dřevěná řezaná kartuš s městským erbem a letopočtem 1659. Rám je tvořen z boltců a kotníků se třemi hlavami andílků. Tato kartuš se v současnosti restauruje. - Před odchodem z chrámové prostory se opět podíváme vděčně směrem ke svatostánku (věčnému světlu před ním) a přežehnáme se svěcenou vodou (na cestu).

Vycházíme před kostel; již víme, že vchod na kruchtu není zevnitř, ale vně kostela ve vlastním schodišťovém přístavku vedle Getsemanské zahrady, hned za křížem. Rozhodli jsme se vám ukázat nejen kúr a kostel shora, ale odvážlivce a hazardéry se životem pozvat i k prohlídce věže, a to až k samé báni (lucerně). Také se projdeme po klenbě lodi ve výšce 12 m nad podlahou a nad presbytářem ve výšce 14 m s možností pohlédnout do nitra lodi.


pan kostelník se nechal umluvit...	terasa na konci schodiště a dveře na kúr	hrana kúru a skříň s nejkratšími píšťalami	varhany zprava

jak vypadá kostel (chrámová loď a presbytář) shora? ... a jak osvětlený?

výstupy horkovzdušného topení		varhany zleva	varhanní manuály a registry, obrazovka vnitřního televizního okruhu

		kropenka pro návštěvníky kruchty a podružný rozvaděč pro kúr	točité schodiště z kúru

Největší plochu kúru-kruchty zabírají varhany. Pohonná jednotka s ventilátory a kompresory je skryta za zdí s dobrou zvukovou izolací. Vidět tak je vlastní varhanní skříň s píšťalami. - Varhanová skříň je složená ze zadní pětidílné a přední trojdílné části. Mezi díly jsou vložena menší oddělení s drobnými píšťalami. Pod píšťalami probíhá kordon s velkým torem, hlavní díly jsou zdůrazněny římsou vybíhající do ostrých cípů. Vložené skříňky jsou opatřeny menšími podobnými římsami. Nad píšťalami jsou řezané náplně, po stranách zadní skříně řezaná křídla z boltců a mušlovitých úlomků. Varhany pocházejí z první poloviny 18. století. Mají 3 ruční manuály a 1 nožní a 86 registrů. Celkem obsahují téměř 3.000 píšťal. - Na pravé polovině kúru je několik lavic, levá část je prázdná se židlemi pro hudebníky a prostorem pro nástroje; v koutku stojí několik stojanů na noty a dětské 3,5-oktávové elektrofonické varhany.


odtud zní jejich hlas	okénko	první věžní terasa	trochu riskantní...

jiné okénko	půdní práh	ještě jiné okénko	zvon Svatý Václav

	armatura zvonu	... nebudou zvonit???

zvon Svatý Gabriel			srdce-kladivo zvonu

pohled do zvonu zespodu		zvon Svatá Maria

A jsme u zvonů... Musíme se přiznat, že se nám chvěly nohy i kolena, protože výstup byl krkolomný. Jak jsou na tom vaše nohy? Cestou jsme míjely různá technická a technologická zařízení, o nichž však pomlčíme a jejichž několik snímků jsme si uschovali pro stránku s technikou, jak se snoubí se středověkem.

Napočítali jsme celkem 4 zvony větší nebo menší, nemáme však k nim žádné bližší zprávy a některé jsme si ani dobře objektivem neprohlédli ze strachu, abychom nedostali zvonovým srdcem, kdyby náhodou zvony začaly zvonit. :-) Nejvýše jsou zavěšeny dva malé zvony "Messenglocke" a "Sterbeglocke" (Mešní zvon a Umíráček), zavěšené v lucerně; umíráček je nepřístupný. "První zvon je vysoký 85 cm a má průměr 127 cm. Na koruně nápis latinskou majuskulí FVSA SVM AD MAIOREM IEST ET MATRIS ADMIRABILIS GLORIAM ET HONOREM STI IGNATI FOND S I ET ES BRUNONIS 1667, na plášti: Temporibus Ioannis Aloysi Otto decani / Michaelis Gabriel capitanei / Wenceslai Kormout primatis / Lentscrone O AO 1667. Na koruně a věnci bohaté ornamenty s maskarony, rozvilinami, gryfy a vázami, na plášti několik drobných reliéfů. Velký zvon z roku 1723 byl rekvírován." Tolik literatura. Velké zvony, jimiž se vyzvání poledne (Anděl Páně - Angelus Domini) a zvoní přede mší svatou či v pátek v 15 hodin na památku smrti Pána Ježíše, a to elektrickým bitím řízeným telekomunikačním signálem z centrály v Mnichově a s dálkovým ovládáním, jsou kromě toho Mešního z roku 1667 zvony Svatá Maria a Svatý Václav z roku 1951. Zvon Svatý Václav je největší.. U pamětníků jsme našli dobové (bohužel nereprodukovatelné) fotografie ze slavnosti v roce 1951, kdy byly instalovány. - Předkládáme proto neutříděnou směsku fotografií z míst, kde jsme se mohli zvonům uhnout. :-) Pojďme zkusit, jestli budete odvážnější...

Bezpečným místem před houpajícími se zvony (ale ony se nehoupají, jen jejich srdce bijí díky elektrickému pohonu) jsou příčky lucerny, jejímiž průhledy sice fouká, takže máme plné vlasy i nos prachu, ptačích per a mikročástic omítek a trusu, ale také nezapomenutelné výhledy na město a celý region Koruny země. Máte závrať? Chvějí se vám nohy? Chcete už dolů, na pevnou zem? - Dobře, jen ještě sestoupíme na půdu kostela a projdeme se po jeho klenbě.

V mezipatře při sestupu odbočíme jištěnými dveřmi do půdních prostor. Kus za dveřmi míjíme sádrokartonovou technologickou buňku plynové chrámové kotelny s jejími mohutnými vzduchovody. Poté se dostáváme do prázdné prostory se střešní konstrukcí (jiné snímky i zde). Podlaha je oblá, můžeme jít jen po nejvyšší části, po vrcholu. Cestou zakopáváme o vysoké trámy a nenápadné ocelové svorníky a hlavou občas zavadíme o nečekanou příčku. Tři otvory po zavěšených lustrech bychom poznali snadno podle vystupujícího světla, kdyby dva z nich nebyly použity pro vyústění horkovzdušného topení do lodi. - Po žebříku překonáváme zhruba dvoumetrový schod a procházíme po klenbě presbytáře ve výšce 14 m nad podlahou. Je zde jen jediný otvor v klenbě... zvědavě nahlížíme... ano, na ozdobném řetězu je zde zavěšeno věčné světlo, svítící před hlavním oltářem. Je to působivý a nezvyklý pohled. Na snímku vypadá řetěz jako vystupující dým... ale ze žárovky? :-)

Tady naše prohlídka definitivně končí. Ukázali jsme vám tradiční i neobvyklé pohledy z našeho kostela sv. Václava, který je krásný, je chloubou římskokatolické farnosti i města, věřících i nevěřících, těch, kteří zde hledají a nacházejí Boha, i těch, kdo se obracejí k historii a ke kořenům svým, tohoto města a regionu, národa i bytí samého. A přestože jistě znáte mnoho kostelů a snad i krásnějších a na to, co jste u nás viděli, časem zapomenete, přáli bychom si, aby jedno ve vás zůstalo natrvalo. Prohlídku jsme začali zmínkou o věčném světle, které v kostelích svítí, a u tohoto věčného světla z netradičního pohledu jsme prohlídku také ukončili. Věčné světlo..., obyčejná olejová lampa nebo žárovka, a přece symbol Věčného Světla, Boha. Abyste na věčné světlo a jeho symboliku nikdy nezapomněli a abyste si kousek jeho záře odnesli v srdcích do dalšího života, protože ono nesvítí jen v kostele, otevřeném či zavřeném, ale svítí každému a na každého jako zásadní životní informace, že Bůh je a bydlí mezi námi.

[1] Cibulka J., Sokol, J.: "Lanškroun, Landskron" in "Soupis památek historických a uměleckých v okresu lanškrounském", s.120-130, Praha 1935

HISTORIE KOSTELA, FARNOSTI A REGIONU	EXTERIÉR KOSTELA	INTERIÉR KOSTELA
POHLEDY Z VĚŽE	TECHNIKA V KOSTELE	PROMĚNY BĚHEM LITURGICKÉHO ROKU


		poslední pohled do chrámu a rozloučení s eucharistickým Ježíšem		podvěží, dveře do lodi a hlavní dveře