ŘK Farnost Lanškroun - kostel sv. Václava

Koncem první poloviny 13. století v poslední fázi osídlování dospěla velká královská kolonizace německými osadníky do lesnaté krajiny na zemském pomezí stranou významných stezek. Královskými kolonizátory Heřmanem z Ostěchu a Oldřichem z Drnholce zde byly založeny hrad Lanšperk, město Lanškroun a většina okolních vsí, označených jednotným způsobem německými křesťanskými jmény nebo názvy podle křestních jmen. Město bylo založeno kolem náměstí o čtvercovém půdorysu, v jehož blízkosti stojí kostel na zvláštním prostranství. Výsadní postavení Lanškrouna mezi ostatními v té době zakládanými městy ukazuje velikost náměstí, které bylo vyměřeno velkolepě. (Ačkoli se první pán krajiny, kolonizátor Oldřich, připomíná jménem "z Lanškrouna" k roku 1241 (Vilricus de Landischrone; Erben, Reg. I, č.1034) a v roce 1941 proběhly přes válečnou vřavu velkolepé oslavy 700 let od založení města, byla později jako první zmínka o městě uváděna až královská listina z roku 1285 a toto datum přijato jako oficiální rok založení města.)

Kolonizované území patřilo pod královskou moc Václava II., roku 1285 bylo propůjčeno jeho nevlastnímu otci Záviši z Falkenštejna a po jeho smrti darováno Zbraslavskému klášteru. Město trpělo nájezdy loupeživých rytířů a přílišná vzdálenost od kláštera ve Zbraslavi byla příčinou, že se mu nemohlo dostávat náležité ochrany. O ubohých poměrech na panství a o násilnostech na poddaných od loupeživých rytířů z Brandýsa, Potštejna a Štítů referuje klášterní kronika [4]. - Roku 1356 bylo panství směněno s litomyšlskými biskupy.

Církevní organizace se vcelku shodovala s organizací správní. Území bývalého lanškrounského okresu (do r. 1960) tvořilo Lanškrounský děkanát, jehož rozsah můžeme poznat z dobových listin vztahujících se ke zřízení Litomyšlského biskupství, zejména z let 1349-1351^x).

Největší chrámovou stavbou té doby byl farní kostel v Lanškrouně, původně zasvěcený Panně Marii (dnes kostel sv. Václava) z poslední čtvrtiny 14. století.

Památkou po litomyšlských biskupech byl klášter augustiniánů, který roku 1371 založil Petr Wurst-Jelito, rodák z Dolního Třešňovce u Lanškrouna, čtvrtý litomyšlský biskup. Následoval tak příklad svého předchůdce Jana ze Středy, který roku 1356 založil litomyšlský augustiniánský klášter a jako olomoucký biskup roku 1371 augustiniánský klášter ve Šternberku. Všechny tři kláštery zůstaly v přátelském styku.

Lanškrounský klášter, spravovaný nikoli opatem, ale proboštem Jindřichem, povolaným z kláštera v Roudnici nad Labem, ležel mimo hradby před dolní městskou branou v místech vlhkých a zaplavovaných, kde nyní stojí kostel sv. Marie Magdalény. Tehdejší kostel byl zasvěcen svatým Mikuláši a Kateřině Alexandrijské. Petr Jelito zřídil klášter z vlastního majetku, obdaroval monstrancí a kalichy a mimo jiné dal klášteru dvůr Kronfeld a ves Krotenful v Žichlínku (ležely nedaleko žichlínského nádraží směrem k Lukové, dnes neexistují, byly zničeny za druhé světové války při bombardování). Důchody však nestačily, takže Albert ze Šternberka, když podruhé usedl na litomyšlský biskupský stolec (1372-1380), kromě odpustků udělil na žádost Petra Jelita, tehdy arcibiskupa magdeburského, dne 14.8.1377 městskou faru s kostelem Panny Marie klášteru, aby tak vzrostly jeho příjmy [3]. V klášterním kostele byl také Petr Jelito pochován, když zemřel 13.4.1387 jako olomoucký biskup [3].

Ale místo před dolní městskou branou v inundaci, navíc ne příliš bezpečné a nezdravé, nevyhovovalo, proto se augustiniáni obrátili na samotného papeže Bonifáce IX., který 21.9.1391 uložil litomyšlskému biskupovi Janu Železnému věc vyřídit. Dne 1.6.1393 biskup rozhodl, aby byl klášter přenesen do města k farnímu kostelu Panny Marie, který byl beztak augustiniány spravován, a z bývalého kláštera před městskou branou se stal špitál. Zároveň dal biskup listem příkaz ke zboření osmi domů v sousedství kláštera, které ho ohrožovaly (jako protipožární prevence), a stanovil hranice mezi klášterem a městem.

Přestěhováním nastala nutnost novostavby. Prameny neříkají, co všechno bylo tehdy vystavěno, ví se jen tolik, že biskup dal 29.6.1397 odpustky těm, kdo ke stavbě přispěli. Roku 1402 koupili mniši další domky na rozšíření kláštera. Z původní klášterní stavby zůstala pouze místnost, která byla zřejmě kapitulní síní, sklenutá na střední pilíř, a vedlejší místnost, sloužící zřejmě kostelu jako zákristie.

Když Jan Žižka roku 1421 dobyl Litomyšl, biskup uprchl a biskupství počalo hynout. Hrad Lanšperk, který byl tehdy v zástavě Václava z Dubé, byl obléhán a dobyt Sirotky v roce 1425 a potom odevzdán Janu Městeckému z Opočna. Když se Jan přiklonil ke katolictví, byl hrad roku 1429 znovu obléhán a prudce ostřelován, až se vzdal. Během husitských válek vyhořel i klášter, a tak augustiniáni Lanškroun opustili a roku 1425 přenesli klášter do Olomouce.

Když se vnitřní poměry v Čechách uklidnily, přešlo bývalé zboží litomyšlských biskupů roku 1436 na Viléma Kostku z Postupic, který však musel různé části vykupovat ze zástavy. V držení Kostků zůstalo až do roku 1507, kdy přešlo na Pernštejny.

Lanškroun zůstával v té době (v 15. století) hrazeným městem, jediným na celém lanšpersko-lanškrounském panství. Jiří z Poděbrad mu povolil roku 1466 vybírat o trzích mýto u městských bran a podobně i Bohuš Kostka z Postupic roku 1493.

Pozdně gotické umění zanechalo na sebe několik památek: především sošku sv. Kateřiny ze stejnojmenného kostelíku v České Třebové ze začátku 16. století v prohnutém postoji se vzdutou a zdvíhající se drapérií. Druhé dvě památky jsou značně přepracovány: soška Panny Marie z kostela sv. Marie Magdalény (nyní umístěna v kostele sv. Václava) a Madona s měsícem pod nohama v kostele v Anenské Studánce. Barokní replikou pozdně gotické Piety je sousoší ve farním kostele v Hnátnici. Obraz ve farním kostele Panny Marie v Ústí nad Orlicí představuje nanebevzetí podle schématu běžného v gotické době, kdy čtyři andělé pozvedávají Pannu Marii. Zde však přistupuje nový motiv. Panna Maria stojí na zeměkouli s růžemi a je dvěma ze čtyř andělů korunována. Po této stránce se obraz blíží typologické řadě Assumpty, uctívaných od 14. století, takže původní obraz mohl vzniknout již kolem roku 1400.

Pernštejnové nedrželi panství trvale, ale ve finančních nesnázích jednotlivé části zastavovali a posléze opět vykupovali. Tak bylo Lanškrounsko zastaveno v letech 1548-1561 Černohorským z Boskovic, po nichž nezůstalo památky. Hrad Lanšperk byl opuštěn a lanškrounská oblast se stala dominantní. V roce 1588 bylo panství prodáno Adamu Hrzánovi (Hřánovi) z Harasova a na Skalce, v jehož rodě zůstalo až do roku 1622. Panství v té době mělo velký rozsah^xx).

Rod Pernštejnů přinesl do regionu renesanční sloh, který se projevil nejen na zámeckých stavbách, ale i na měšťanských domech i v Lanškrouně. Jsou na nich české nápisy. Jako byl ve 13. a na počátku 14. století na postupu živel německý, tak v pohusitské době rostl živel český, hlavně v městech s přílivem venkovského obyvatelstva. Nemohlo tomu být jinak ani v Lanškrouně, který se stal majetkem české a česky úřadující šlechty. Roku 1564 bylo z 12 jmen radních 7 jmen českých. Proto i na radnici přibyl český nápis.

V té době stihly město četné a rozsáhlé pohromy: roku 1586 shořela městská čtvrť u horní fortny a roku 1621 celé město, tedy radnice s věží, obě brány, fara, škola a všechny domy kromě zámku a dvou domků u dolní brány.

Hrad Lanšperk i v 16. století dále pustl. Registra panství k roku 1588 poznamenávají, že "je na něm pokojů nemálo, které by se na malý náklad zase spraviti mohly"; ale hrady přestaly být panskými sídly a zpustly. Hejtmanové z Lanšperka jsou uváděni do roku 1596, ale středem panství se stal lanškrounský zámek. Ten vznikl z bývalého kláštera, zpustlého po odchodu augustiniánů. Za Kostků z Postupic byl upraven tak, že v něm mohla dočasně sídlit vrchnost a trvale úředníci, takže roku 1507 je klášter už jmenován zámkem. Ale až teprve Adam Hrzán z Harasova přeměnil klášter na sídelní zámek, vedle bývalé kapitulní síně prolomil hlavní vchod, jehož bránu roku 1601 vyzdobil svým a manželčiným erbem, zasadil renesanční okna atd. Celkem to byla velmi šetrná úprava a za Pernštejnů viděl Lanškroun už lepší věci, než za lakomého pana Adama.

Dobovým jevem se staly nové náboženské poměry. Souběžně s celospolečenským náboženským vřením se už v 15. století rozšířilo na panství vyznání podobojí a jeho vzrůst se ještě zrychlil, když roku 1534 převzal panství Jan z Pernštejna, který už roku 1523 přestoupil k utrakvismu. Hlavní kostely v Lanškrouně i v Ústí nad Orlicí byly utrakvistické, v Lanškrouně zůstal katolíkům bývalý klášterní kostel sv. Marie Magdalény. Ale už za Kostků z Postupic se tu rozšířilo silně hnutí českobratrské, podporované z blízkého střediska v Brandýse nad Orlicí. Roku 1496 poslali bratři z Kunvaldu list do Ústí nad Orlicí o novém učení, které se zde ujalo a zřídilo sbor na předměstí (Novém Světě). Bratrské hnutí se ujalo i mezi Němci v Lanškrouně. Bratr Tomáš z Lanškrouna, kazatel v Brandýse, proslul cestami, které vykonal pro Jednotu bratrskou. Zemřel roku 1522 v Lanškrouně. Roku 1531 byl ustanoven správcem lanškrounského bratrského sboru Michael Weisse, jehož dílem je německý bratrský kancionál pro sbory v Lanškrouně a ve Fulneku, vydaný roku 1531. Lanškrounský sbor stál u dolní brány na místě bývalého augustiniánského kláštera.

Poměry nebyly bratrům příznivé. Už roku 1509 byly zakázány schůze sboru, roku 1547 po bitvě u Mühlberka nastalo přísnější pronásledování a roku 1555 byl vydán přísný zákaz schůzí, ale bratři přetrvávali, takže si na ně roku 1569 utrakvistický farář Jakub z Ústí stěžoval u Vratislava z Pernštejna. Ten byl katolíkem a jeho ženou hluboce věřící španělská šlechtična. Proti bratrům nastoupil přísně. Znovu zakázal schůze a roku 1579 zavřel a zapečetil sbory v Ústí a Třebové a lanškrounský sbor dal až do základu zbořit.

Vzbouření poddaných, zadlužení a hrozící konfiskace pro finanční podporu protihabsburské rebelie přiměly Zdislava Hrzána, že roku 1622 prodal panství lanškrounské a lanšperské císařskému místodržícímu v Čechách, Karlu z Liechtensteinu, a ze země odešel. Tím se začíná panství rodu, který až do konce svého držení štědrou přispívající rukou dal všechno to, co bylo architektonicky hodnotného provedeno, hlavně několik kostelů a Nový zámek.

Doba začíná zkázou mnoha památek za třicetileté války. Císařští i Švédové táhli krajinou několikrát a drancovali a pustošili. Nejvíce zakusil podle pramenů Lanškroun. Švédové ho oblehli v roce 1637 a dobývali bezvýsledně v roce 1639. 15.6.1643 přepadli Torstenovi jezdci město a vyplenili zámek, kostel, radnici a měšťanské domy. Po nich se proti obléhání zajistil ve městě menší Wrangelův oddíl. Pro stavební historii města víme, že tehdy byla radnice obehnána příkopem a koly. Město mělo dvě brány, které byly tehdy i s hradbami zesíleny. Když Švédové 25.9.1643 odtáhli, zmocnili se města císařští tak, že vyvrátili horní bránu. Nastalo zase loupení a při průchodu Švédů po bitvě u Jankova 18.4.1645 nastaly nové kontribuce a plenění. 9.7.1645 vyhořel kostel, v něm i malované a pozlacené oltáře (snad ještě středověké archy), epitafy (dřevěné malované nebo řezané), kazatelna a obrazy, křtitelnice, věž se třemi zvony a hodiny, dále zámek, dvůr a 13 domů. 1.7.1647 znovu plenili Švédové, vysekali dvoje vrata v bráně, vtrhli na palác a rundel, spustili zdvíhací most a zabili mnoho lidí v kostele, přičemž se farář skryl za "řezané obrazy". Podobně bylo vypleněno roku 1639 Ústí Bannerovým vojskem a kostel vyloupen. - Ještě roku 1648 trpěl region vojsky. Krajina zpustla. Celé panství mělo roku 1651 jen 7.900 obyvatel, na Lanškrounsku spravoval tamní farář 9 kostelů a 3.667 duší, na Ústecku tamní jediný farář 12 kostelů a 4.213 duší. K obnovení dalších far došlo až po mnoha letech, v Jablonném 1663, v Čermné 1671 a v České Třebové 1677. Roku 1682 začalo nové osídlování opuštěné krajiny Němci neznámého původu. Německý živel byl v té době opět na postupu. Roku 1683 byla lanškrounská rada převážně německou a německy úřadovala zrovna tak, jako vrchnost.

Jen ustaly válečné strasti, začala se změněná náboženská orientace projevovat i výtvarně. Především bylo v Lanškrouně pracováno na znovuzřízení ohněm poškozeného farního kostela, od roku 1650 děkanského, na což roku 1652 uspořádali radní sbírku i v sousedních městech. Vytrvalou péčí prvního lanškrounského děkana Jana Aloise Otto byla roku 1653 přistavěna vedlejší (boční) loď a roku 1667 přibyl nový zvon, jehož nápis připomíná činnost jezuitů nejen stylizací, ale i zasvěcením jejich zakladateli, sv. Ignáci z Loyoly. Z roku 1659 je v podvěží děkanského kostela vyřezávaný reliéf s městským znakem.

Velký dosah pro umělecké povznesení regionu měla okolnost, že v držení panství po Karlu Eusebiovi se roku 1686 uvázal Jan Adam Ondřej z Liechtensteinu. Byl nejen dobrým hospodářem, ale i velkým stavebníkem a zakladatelem velké liechtensteinské obrazárny ve Vídni. V řadě velkých zámeckých staveb, do nichž se pustil, byl významným článkem Nový zámek (Neuschloß), který na návrší nedaleko Lanškrouna, ale už na rudoltické půdě, začal stavět roku 1698. Projektantem budovy byl jeden z nejvýznamnějších dobových stavitelů, abbate Domenico Martinelli, jak vysvítá z listin liechtensteinského archívu ve Vídni a vládní knihovny v Lucce v Itálii, kde jsou i Mortinelliho návrhy. Stavbu vedl zednický mistr Antonio Sala.

Ihned lze pozorovat, jak se stavbou Nového zámku povznesla úroveň architektury v kraji. Byl to patrně Antonio Sala nebo zaměstnanci tohoto zednického mistra, kteří se účastnili tehdejších staveb, takže všechny mají jeden ráz, třebaže nedosahovaly ani zdaleka umělecké hodnoty Nového zámku. Byl tu stavěn kostel sv. Anny z odkazu děkana Cimpricha, zesnulého roku 1696. Olomoučtí augustiniáni, kteří se znovu domohli lanškrounské fary, kterou už v letech 1377-1425 spravovali, se horlivě starali o novostavbu a získali i přispění knížete, takže kostel sv. Anny byl v letech 1700-1705 vybudován. Pro augustiniány bylo postaveno děkanství v letech 1703-1705. Podobný charakter chrámových staveb jako u sv. Anny pozorujeme i v sousedních vsích; do této skupiny patří kostely v Horních Heřmanicích nebo v Žichlínku, ale také v již moravské Tatenici; zde však více než architektura zaujmou fresky Tadeáše Supera.

Největší a umělecky nejvýznamnější liechtensteinská stavba, Nový zámek, neměla mít dlouhého trvání. Za stavebníkova nástupce Jana Antonína (1712-1724) roku 1714 zámek shořel a byl roku 1719 opraven. Josef Václav z Liechtensteinu, vojevůdce císařovny Marie Terezie, který roku 1748 zdědil i větší majorát, dal roku 1756 Nový zámek jako neužitečný zbořit. Tím zanikla až na nepatrný zbytek Martinelliho impozantní stavba. Jinak však kníže štědře podporoval kostelní stavební činnost, hlavně Mosbendrovu, a rovněž tak i jeho nástupce František Josef (1772-1781).

Klasicismus přinesl do regionu kníže Alois Josef z Liechtensteinu (1781-1805). V Lanškrouně byla v tomto slohu postavena budova hlavní stráže, později užívaná jako městská šatlava. Relativně pozdě se empír projevuje jinde, např. na soukromým nákladem vybudovaném kostele sv. Marie Magdalény (1827) už za dalšího knížete, Jana Josefa z Liechtensteinu (1805-1836). Z civilních budov jsou významné empírové domy v Lanškrouně a rychty v Dolním Třešňovci (1829).

Po třicetileté válce se začíná znovu projevovat sochařství. Podnětem k postavení soch byla, jak známo, morová rána roku 1680. Václav Resler, rychtář v Sázavě, postavil v obci sochu Pietu (1681), v níž se ještě odráží procítěnost pozdně gotických piet. Lanškrounská rada zadala mariánský sloup kladskému sochaři Adama Bayernhofovi, jehož dílo bylo vztyčeno na podzim roku 1684 nejen na poděkování za odvrácení moru, ale i za ochranu proti vpádu Turků. Sochařství postupně zvyšovalo svou úroveň. Z roku 1704 pochází Pieta nad Albrechticemi, z roku 1705 od jednoho mistra Ecce homo a Panna Maria před děkanstvím, socha Panny Marie Bolestné na svatoanenském hřbitově z roku 1719, Nejsvětější Trojice (1720) na křižovatce u Dělnického domu, sv. Jana Sarkandra (1722), přemístěná ze Žichlínského předměstí do areálu zámku, Immaculata v Králické ulici (1731) a mnoho dalších ve městě i v okolí.


socha sv. Jana Sarkandra		"konšelské" lavice - s liechteinským znakem a s městským znakem				socha Panny Marie s Děťátkem

Současně byl v Lanškrouně činný významný řezbář, jehož sloh se vyznačuje štíhlými protáhlými postavami, prohnutými a se šatem tvrdě řaseným. Jeho dílem jsou boční oltáře, kazatelna a sousoší křtitelnice v děkanském kostele sv. Václava a sochy na oltáři v kostele sv. Anny (1761).

Klasicizující sochařství zlidovělého typu rozšířila v Lanškrouně rodina Hahnů. Památkami jsou hlavně náhrobky u kostela sv. Anny a portály lanškrounských domů. Tradice jejich umění přetrvávala dlouho do 19. století v lanškrounských kamenických dílnách a projevovala se sochami pro venkov.

Malířství zastupuje oltářní obraz kostela sv. Václava od Jan Dallingera von Dallingen. Z doby kolem roku 1700 pochází i oltářní obraz sv. Markéty v Lukové.

Po prohrané válce došlo na území Rakouska-Uherska k mnoha změnám. Habsburská říše se rozpadla a na jejím území vznikly nové samostatné státy - mezi nimi i samostatné Československo. Změnilo se nejen státní zřízení, ale i celý duch společnosti, který revoltoval od starých hodnot, náboženství nevyjímaje, pod hesly "Pryč od Vídně! Pryč od Říma!" Byla založena Československá církev na husitské bázi a během prvních let do ní odešlo přes 800.000 katolíků. Lanškrouna se tato vlna náboženského odpadu založená na nacionálním základě nedotkla, neboť většina obyvatelstva byli Němci.

Podle [5] zdědila republika národnostní problém. V českých zemích bylo následující složení obyvatelstva podle sčítání z roku 1910: Čechoslováků 62%, Němců 35%, Poláků 3% a ostatních 2% z celkového počtu 10.055.608 obyvatel, v roce 1930: Čechoslováků 70%, Němců 29% a ostatních 1% z celkového počtu 10.516.718 obyvatel. Zákon povolil jako jedinou úřední řeč češtinu, což početná německá menšina považovala za útlak. Lanškroun však byl téměř ryze německý: ze 6.773 obyvatel v roce 1935 bylo jen 367 Čechů, tedy 5,4%, samospráva byla však vedena v češtině. Přesto k žádným národnostním střetům nedocházelo. Bohoslužby byly téměř výlučně vedeny v němčině, jen na kázání o poutích s větším počtem venkovského obyvatelstva byli zváni kněží znalí češtiny. Téměř všichni obyvatelé se hlásili k římskokatolické církvi.

Po revoluci a vzniku republiky v roce 1918 byly v naší zemi zakázány šlechtické tituly. Šlechtickým rodům, i těm, které se významnou měrou zasloužily o rozvoj země, byl většinou bez náhrady zabavován a rozkrádán majetek. Nejhůře na tom samozřejmě byli příslušníci německé šlechty, kteří byli donuceni k vysídlení ze země. Došlo k pozemkové reformě, kdy byl přijat zákon, podle něhož se zabírala zemědělská půda nad 150 hektarů a veškerá půda nad 250 hektarů. Dikce zákona se přitom vyhýbala termínu „znárodnění“ či „konfiskace“ a volila neutrální slovo „zábor“. Reforma však nebyla důsledná - jen část půdy se rozdělila mezi rolníky, další část půdy (tzv. zbytkové velkostatky - bylo jich asi 2.000) připadla majitelům z řad nových českých velkostatkářů - tím bylo zaděláno na sociální problémy na vsích a politické problémy v parlamentu. - Také Liechtensteinům byl postupně majetek odňat a hraběcí rodina nakonec roku 1927 přesídlila do knížectví Liechtenstein (Lichtenštejnsko).

V letech 1930-1934 - v období velké hospodářské krize - vzrostla nezaměstnanost i zde, ale nevedla k vystěhovalectví, jako tomu bylo v jiných oblastech.

S nástupem Hitlera k moci v Německu rostlo i stmelování německých obyvatel a uvědomování si své identity. Byli "Deutschböhmen", německými Čechy, a přestože měli společnou řeč, přece se za říšské Němce nepovažovali, a to ani po anexi Sudet k Říši. - Za války v Lanškrouně jako v nejvýznamnějším městě regionu Hřebečsko (Schönhengstgau) sídlilo armádní velitelství a krajské policejní hejtmanství. Válečné útrapy se tak městu až na malé výjimky vyhnuly.

K převratné změně došlo po válce, kdy byli všichni občané německé národnosti vysídleni a zbaveni majetku bez ohledu na osobní vinu na válce nebo na její podpoře. Z města tak odešla většina obyvatel a stalo se městem duchů s prázdnými, neobydlenými domy. Že jim odcházející nežehnali, je logické. Nechávali tu svůj celý majetek a předchozí život. - Němci byli transportováni do Německa v roce 1946, a to do měst Göppingen nebo Stuttgart, mohli si s sebou vzít jen uzlík s osobními věcmi, zavazadlo o hmotnosti do 20 kg. Přestože nemusel, odešel s nimi do nové otčiny i místní farář, P. Alois Lorenz. - Do města začali přicházet Češi neznámého původu a začalo rabování domů. Úplně prázdné domy pak byly za laciný peníz přidělovány novým obyvatelům, především z okolních vesnic. - V nedávném období byl na městském hřbitově vztyčen "Památník usmíření" iniciovaný německými vysídlenci, který navštěvují při svých návštěvách.



hrob P.Aloise Lorenze v Göppingen, SRN a detail nápisu				"Památník usmíření" na městském hřbitově

S výměnou obyvatelstva došlo k zásadní změně v náboženských poměrech. Nově se usazovali Češi, z nichž mnozí buď víru neměli žádnou nebo malou nebo patřili k nepřátelům Církve. Plný kostel při všech třech nedělních bohoslužbách byl minulostí - nyní přicházelo jen několik desítek odvážných, kterým nevadilo jejich každonedělní evidování a hlášení stranickým orgánům. Budování nového křesťanského společenství nepřál režim, který po roce 1948 vyhlásil náboženství a církvím, zejména římskokatolické, úplné zničení a vymizení. Zrušil kláštery, kněze podrobil tvrdému dohledu církevních tajemníků, začalo špiclování a donášení. Lidé se báli spolu promluvit. Časté byly i domovní prohlídky a zabavování "nepřátelských" tiskovin. I v Lanškrouně bylo mnoho takových, kteří se tuto "práci" neštítili provádět, aby se měli oni a jejich rodiny dobře. - Z této doby je mnoho světců, kteří dali život pro víru kvůli vykonstruovaným obviněním "z vlastizrady". - Mnozí duchovní nesměli vykonávat svou kněžskou službu. Mezi nimi namátkou vzpomeňme P. Josefa Kacálka, pozdějšího duchovního správce v Lanškrouně, nebo P. Jana Gabriela Součka, OP, P. Františka Smištíka, OFM, nebo P. Jana Šrubaře, předtím správce poutního místa v Rychnově na Moravě, či mnohé řeholní sestry, násilně laicizované, které žijí dosud mezi námi. Všichni byli vhodní jen k těm nejpodřadnějším a nejrizikovějším pracím, na pilách, v galvanizovnách nebo k mytí černého nádobí v závodních jídelnách, a také za minimální mzdu. Cílem bylo je zlomit, odvést od víry a od jejich poslání. Bylo hrdinstvím, že své poslání nevzdali.

Perzekuce byla i ve školách. Pro věřící děti nebylo studium žádoucí. Režim jich využíval k vydírání rodičů, aby odpadli od víry, a často s úspěchem. Také učitelé nesměli navštěvovat bohoslužby, natož být nějak nábožensky činní. Všechna náboženská činnost nakonec zůstala na administrátorech farností. Těch bylo čím dál méně, navíc byly zrušeny diecézní semináře a zůstal jediný v Litoměřicích pod státním dozorem, s vloženou dvouletou vojenskou službou, která také některé bohoslovce odvedla od cíle - kněžství. Navíc diecéze nebyly obsazeny biskupy s výjimkou Prahy a styk s Vatikánem byl zakázán. Ateistická propaganda a protináboženský teror způsobily, že věřících i duchovenstva rapidně ubývalo. Náboženství se vyučovalo na školách jako nepovinný předmět od druhé do sedmé třídy a byla k tomu potřebná zvláštní žádost podepsaná oběma rodiči a podaná v úzkém podacím termínu.

V letech 1962-1965 proběhl II. vatikánský koncil, jehož závěry nemohly být plně aplikovány pro odpor vládnoucího totalitního režimu. Jen pozvolna se zhruba od roku 1968 začala zavádět liturgie v národním jazyce, oltář k lidu, obětní průvody a změna v počtu čtení z Písma svatého. Po krátkou dobu směly do kostelů i kytary a elektrofonické nástroje. Protináboženský tlak povolil jen krátce v období let 1968-1969, pak ale opět v období "normalizace" přituhlo. Lidé si ale přivykli a věřících začalo opět přibývat. Přestali se bát toho, který může vzít život, ale duši vzít nemůže. Rozechvělí, ale s klidem postupovali v průvodu z kostela v Bratislavě před pendreky a samopaly bezpečnosti a lidových milic. Dějiny útlaku státní mocí v roce 1989 končí, ale ne vyrovnání se s dějinami, s pravdou a s navrácením toho, co bylo Církvi zcizeno a zničeno.

Roky 1990-1992 byly roky naděje, neboť se kostely opět po mnoha desetiletích naplnily až nestačily. Ale byla to pouhá euforie, zakusit něco dříve zakázaného - jít na mši. Dnes vidíme v kostele tytéž tváře, ale mnozí s sebou přivedli jiné, nové... Když v roce 1990 probíhalo sčítání lidu, přihlásilo se v Lanškrouně ke katolické víře 43,5% obyvatel. Ale kostel pro 300 účastníků bohoslužeb stačí...

Všechny diecéze byly obsazeny biskupy a dokonce byli vysvěceni biskupové pomocní a světící, a republiku směl navštívit papež, a ne jednou, ale třikrát. V církvi mohla být zavedena služba jáhnů a diakonek, ženatých a vdaných osob.

Po válce v Lanškrouně působili kněží P. Boček, Tesař, Rob, Kacálek a nyní P. Czendlik z Polska. Za P. Bočka došlo k nové výmalbě kostela sv. Václava a opravě sousoší v Getsemanské zahradě. P. Tesař se věnoval zejména katechezi. P. Rob, Němec z Rudoltic, vyhlášený český :-) kazatel, těžce strádal svou nemocí a administrátorské povinnosti zcela pohlcovaly jeho životní energii. V roce 1968 přešel na faru do Rudoltic. Na jeho místo nastoupil P. Kacálek, který získal státní souhlas k výkonu kněžské služby, a v Lanškrouně u sv. Václava a v dalších čtyřech farnostech a třech filiálkách vykonával funkci děkana a administrátora. Jeho hlavní starostí bylo uchránit kostely před zničením a tomu mohla zabránit především dobrá střecha. Na všech svých 11 kostelích vyměnil střechu, dal novou krytinu nebo je podstatně opravil. Sám by to nezvládl, na tomto místě patří dík obětavcům z Lidové strany, člena formálně ustavené Národní fronty, kteří na brigádách zdarma odpracovali na záchraně "památek" desetitisíce hodin. Ve farnosti P. Kacálek sloužil do roku 1993, tedy plných 25 let, a dožil se uvolnění poměrů. Nová doba s sebou přinesla nový dobový problém - nedostatek kněží. Proto v naší farnosti administruje od roku 1993 mladý kněz, misionář z Polska, P. Czendlik.

Pod jeho vedením došlo v letech 1996-1998 k rozsáhlým opravám kostela, rekonstrukci a modernizaci. Byla položena nová, žulová leštěná dlažba po celém kostele a zvětšen rozsah kněžiště. Byl přiveden plyn a instalováno horkovzdušné výkonné topení. Byl dokončen archeologický a geostatický průzkum, započatý v devadesátých létech minulého století, a obnoveny všechny historické a historizující stavební prvky (ostění středověkých dveří do kláštera, okna kúru nad zákristií, podpěrné pilíře presbytáře a další), nově byl prostor interiéru uspořádán. Lavice zaplnily celý prostor hlavní lodi, socha Božského Srdce byla přesunuta do boční kaple a nádrž křtitelnice přesunuta od sousoší Křtu Páně pod kúr jako kropenka. Přibyl nový žulový obětní stůl a ambón. Kostel byl vybaven novým mobiliářem - lavicemi, zpovědnicí, kompletně nový mobiliář získala zákristie, která byla úplně obnovena a vestavěno do ní sociální zařízení. Byla dokončena rekonstrukce oken a kostel opatřen novými bezpečnostními prvky, a zajištění dvoustupňovou elektronickou ochranou s policejním výstupem a vlastními alarmy. Zcela rekonstruováno bylo elektrické bití zvonů a opatřeno spínačem navázaným na časový normál v Mnichově. (Bití i vytápění je možné spouštět kódem z mobilu.) Byly obnoveny varhany, jejich mechanické části a znovu kompletně naladěny, varhaníci mají vhled k oltáři přes vnitřní televizní okruh. Instalováno bylo nové výbojkové osvětlení a rozvedeno a vyváženo ozvučení. Byly provedeny nové vnitřní omítky a bílá výmalba celého vnitřního prostoru. Kostel má novou omítku také z vnějšku. Časově posledním vylepšením bylo v roce 2002 odstranění eternitové krytiny z osmdesátých let minulého století a pokrytí střechy švédskou břidlicí. - Celková investice a objem vykonaných prací se odhadují na 80 milionů korun. Všechny tyto práce a materiály byly uhrazeny - sbírkami, státními dotacemi, dary od Města a od sponzorů, dary od rodáků, z výtěžků koncertů a propagačních akcí a z vlastních příjmů farnosti (např. nájmů). V souvislosti s kostelem sv. Václava (i ostatními lanškrounskými kostely a budovami) nemá farnost žádné dluhy.

Tady zatím historie končí s příznivým výhledem do budoucna. Materiální předpoklady pro budování ducha jsou vytvořeny. Je na každém, jestli bude pečovat o svůj duchovní život nebo nad ním mávne rukou. Zde se nabízí šance...

x) Rozsah Lanškrounského děkanátu dle soupisu z let 1349-1351: Lanškroun, Čermná (Ruffa aqua; Rotwasser), Česká Třebová (Tribovia), Damníkov (Tomiksdorf), Dolní Dobrouč (Libental), Horní Dobrouč (Dytrychsbach), Jablonné nad Orlicí (Gablona), Knapovec (Knapendorf), Kunzendorf, Kunžvald (Kunygsweld - dnes Anenská Studánka), Luková (Lukava), Ostrov (Michelsdorf), Rudoltice (Rudolfivilla), Řetová (Ritovia), Třebovice (Tribowitz), Ústí nad Orlicí (Wilhelmswerd).

xx) Rozsah lanškrounského panství k roku 1622: Lanškroun, Albrechtice, Budy, Bystřec, Čenkovice, Čermná, Černovír, Česká Třebová, Damníkov, Dlouhá Třebová, Dolní Dobrouč, Dolní Heřmanice, Dolní Třešňovec, Helvíkov, Herbortice, Horní Dobrouč, Horní Heřmanice, Horní Třešňovec, Houžovec Blizší, Houžovec Další, Hylváty, Jablonné nad Orlicí, Jakubovice, Jamné nad Orlicí, Kerhartice, Knapovec, Kozínoha, Kunžvald (Anenská Studánka, dříve také Královec), Lhotka, Luková, Malá Řetová, Oldřichovice, Orličky, Parník, Rybník, Sázava, Skuhrov, Trpík, Třebovice, Ústí nad Orlicí, Velká Řetová, Vlčkov, Výprachtice, Zhoř, Žichlínek.

[1] Cibulka J., Sokol, J.: "Soupis památek historických a uměleckých v okresu lanškrounském", s.7-24.119, Praha 1935

[2] http://web.katolik.cz/feeling/library/slovania.pdf, "Biskupství Litomyšl" in "Křesťanství na území Čech v kontextu centrálního středovýchodu Evropy v historickém období & Slovanský liturgický jazyk - cyrilometodějská staroslověnština jako liturgický jazyk - prokopská slovanská liturgie na Sázavě. Vybrané statě z děl předních odborníků s aktualizujícími obrázky, fotografiemi, doplňky a poznámkami z jiných zdrojů", s.148-167, Lanškroun 2004

HISTORIE KOSTELA, FARNOSTI A REGIONU	EXTERIÉR KOSTELA	INTERIÉR KOSTELA
POHLEDY Z VĚŽE	TECHNIKA V KOSTELE	PROMĚNY BĚHEM LITURGICKÉHO ROKU